Asi každý kdo někdy
kolem punku apoň projel vlakem, zná kapelu Dead Kennedys. Společně se Sex
Pistols a Ramones to bývá (nebo aspoň bývala) jedna z prvních
zahraničních kapel, se kterou se začínající pankáč setká.
Já jsem jejich songy
zpočátku znal jen z coverů od Telexu nebo Novoduru, jejichž zrychlené a
skoro neposlouchatelné nahrávky na kazetách kolovaly tenkrát po jižních
Čechách. Jako správnej českej pankáč jsem ze začátku odmítal kapely, co
nezpívaly česky nebo slovensky, takže se mi sice Dead Kennedys líbili, ale
nahrané na kazetě jsem je neměl.
To se změnilo, až když
jsem si v sedmnácti opravil gramofon po rodičích, a jako první desky jsem
si objednal právě všech pět (čtyři) řadovek Dead Kennedys.
Po počátečních
rozpacích a snaze vyluštit z bohatých bookletů, o co vlastně jde, jsem si
asi taky poprvé uvědomil, že texty v punkových písních nemusí být jenom
polodementní buranské výplody, ale můžou mít taky hlavu a patu.
Dead Kennedys vznikli
v červnu 1978, když si dvacetiletý Raymond Pepperell, zvaný East Bay Ray, po
návštěvě ska-punkového koncertu v sanfrancisském klubu Mabuhay Gardens dal
do novin The Recycler inzerát, že shání lidi do kapely.
6025, Biafra, Fluoride, Ray |
V první sestavě
se záhy setkali dvacetiletý zpěvák Jello Biafra (Eric Reed Boucher), stejně
starý kytarista East Bay Ray, devětadvacetiletý basák Klaus Flouride (Geoffrey
Lyall) a bubeník Ted (Bruce Slesinger).
V této sestavě
vznikají první demonahrávky. Hned v červenci přibírají druhého kytaristu
s podivnou přezdívkou 6025 (Carlos Cadona). 19. července 1978 odehrávají
první koncert v již zmíněném klubu Mabuhay Gardens.
Hned nato začali
koncertovat pravidelně, ale kvůli jejich provokativnímu jménu museli často hrát
pod pseudonymy jako The DK´s, The Sharks, The Creamsicles nebo The pink
twinkies. Hodně rozruchu vyvolal jejich koncert 15. listopadu 1978
v Mabuhay Gardens na patnácté výročí atentátu na JFK. Biafra pak (marně)
vysvětloval, že název Dead Kennedys nemá být útok na rodinu Kennedyů, ale má
upozornit na to, že skončila doba Amerického Snu.
![]() |
6025 |
V březnu 1979
opustil kapelu 6025, u kterého se teď na chvilku zastavím. Do kapely přišel
týden před prvním koncertem a vydržel tam sedm měsíců. Hrál na druhou kytaru, i
když někdy bývá omylem označován za bubeníka. Napsal sedm songů, ale odešel
z kapely ještě před nahráváním prvního alba. Na něj byl pak při natáčení
pozván jako host.
Z kapely odešel,
když se situace mezi ním a Biafrou tak vyostřila, že se spolu málem porvali.
Později mu snad byla diagnostikována nějaká forma schizofrenie a byl zbaven svéprávnosti.
Léta se prý snažil napsat křesťanskou rockovou operu, ale vzhledem k jeho psychickému
stavu zůstane asi nedokončená.
Po jeho odchodu
zkoušeli Dead Kennedys řadu kytaristů a dokonce i klávesáka, ale nakonec
zůstali (naštěstí) ve čtyřech s jednou kytarou.
25. března 1980 byli
DK pozváni k vystoupení na Bay Area Music Awards v San Franciscu, kde
měli zahrát svůj „undergroundový hit“ California über alles. Akce byla pořádána
jedním velkým hudebním vydavatelstvím a Dead Kennedys měli akci dodat punc tzv. nové
vlny.
Fluoride, Biafra, Ray, Ted |
Na pódium přišli
oblečení v bílých košilích s namalovaným velkým černým S. Po patnácti
sekundách Biafra přerušil song výkřikem: „Počkat! Zrovna jsme dostali důkaz, že
už jsme dospělí. Už nejsme punk rocková kapela, jsme new wave kapela.“ Poté si
všichni přehodili ze zad dopředu černé kravaty, které jim z černých
S vytvořili znak dolaru a spustili song Pull my strings, jízlivý satirický
útok na poměry v hudebním průmyslu.
Text obsahuje mimo
jiné taky větu: „Je moje péro dost velký a můj mozek dost malej na to abyste ze
mě udělali hvězdu?“ (Is my cock big enough, is my brain small enough, for you
to make me a star?) Píseň také odkazuje na tehdejší „novovlnný“ hit My Sharona
od kapely The Knack.
Pull my strings byla
zahrána jen jednou při této příležitosti a nahrávka z této akce byla potom
vydána na „posmrtném“ kompilačním albu Dead Kennedys - Give me convenience or
give me death z roku 1987.
V květnu roku
1980 nahrávají a vydávají singl Holiday in Cambodia. Biafra v textu svým
ironickým způsobem útočí na východní totalitní systémy a zároveň i na západní
lhostejnost a povýšenost.
Fresh fruit... |
V září pak
vychází ve Velké Británii jejich první album, Fresh fruit for rotting
vegetables, kde se v UK album chart dostává na 33. místo.
V únoru 1981
odchází z kapely bubeník Ted, který se chce věnovat architektuře a místo
něj nastupuje D.H. Peligro (Darren Henley).
D.H.Peligro |
Plastic surgery disasters |
O rok později vychází
další album Plastic surgery disasters. Fotka na obalu se jmenuje Hands a
vyfotil ji roku 1980 fotograf Michael Wells v Ugandě. Tento jeho snímek
vyhrál soutěž World press foto.
Tato deska Dead
Kennedys se vrhá docela jiným směrem. Opouští ve většině skladeb klasickou
punk/hardcorovou formu a mísí různé vlivy a styly. Občas zazní trubka, občas
zabrousí do surf rocku, ale jsou to pořád oni. Přijde mi, že jednotlivě ty
songy tak super nejsou, ale album jako celek je asi moje nejoblíbenější od Dead
Kennedys. Vždycky ho poslouchám celý od začátku do konce.
V této době se
také z kapely stává spíš politická entita kritizující Ronalda Reagana, sociální
nespravedlnost, církve, líné namyšlené boháče a spoustu dalších nešvarů konzumní
společnosti. A i když s jejich (spíš Biafrovo) názory kolikrát
nesouhlasím, tak texty jsou napsané tak dobře kousavě a ironicky, že mi to
vůbec nevadí.
Dead Kennedys jsou tehdy nesmírně populární a koncertují po
celých Spojených státech, západní Evropě a Austrálii.
Frankenchrist |
Celá léta 1982 až
1984 jezdí po koncertech a starají se o svůj label Alternative Tentacles.
Zároveň připravují materiál na další desku a ta konečně vychází roku 1985 pod
názvem Frankenchrist.
To je další deska,
kterou musím poslouchat celou a taky se střídá se zmíněnou Plastic surgery
disaters na místě mojí nejoblíbenější desky od Dead Kennedys. Je znát, že
hudebně i textově dost vyspěli, písně jsou povětšinou temnější a depresivnější a
deska jako celek nemá chybu. Zazní opět nějaká ta trumpeta, občas i syntezátor
a texty se opět strefují do svých cílů tak, jak mají.
Plakát k albu Frankenchrist |
Zárověň je to ale
deska, která jim způsobila nejvíce problémů. V původním vydání byl totiž
k desce přiložen plakát od H.R. Gigera Work 219: landscape XX, známý také
pod názvem Penis landscape.
V prosinci 1985
si v krámku Wherehouse Records v Los Angeles County tuto desku
koupila jistá náctiletá slečna. A její starostlivá matka poslala stížnost, nebo
spíš udání, kalifornskému nejvyššímu státnímu zástupci a losangeleskému
prokurátorovi.
V roce 1986 byli
členové kapely společně s dalšími lidmi obviněni z něčeho jako je u
nás ohrožování mravní výchovy mládeže. Dopustili se údajně přestupku proti
kalifornskému zákoníku, za což jim v jejich případě prý hrozil rok
v místním vězení a pokuta 2000 dolarů.
Jello Biafra také
tvrdí, že mu v této době vládní agenti prohledali dům.
Obžaloba se nejprve
pokusila předložit porotě samotný plakát jako důkaz šíření obscénních
materiálů, ale soudkyně Susan Isacoffová nařídila, že věc musí být posuzována
v celkovém kontextu i s hudbou a texty.
Obžaloba proti
původním třem obžalovaným, Ruth Schwartzové (majitelce nezávislé distribuční sítě
Mordam Records), Steve Boudreauovi (dodavateli alba do krámku Wherehouse Records) a
Salvatore Albertimu (majiteli společnosti, která desku vylisovala), byla odložena kvůli nedostatku důkazů.
V srpnu 1987
proběhl soud se dvěma zbývajícími obžalovanými, Jello Biafrou a Michaelem Bonannem,
bývalým manažerem labelu Alternative Tentacles. Porota je zprostila obvinění
v poměru 7 : 5. Místní žalobci Michael Guarino a Ira Reiner se pokusili o
obnovení procesu, ale hlavní prokurátorka Isacoffová to nepovolila. Bohužel
album bylo stejně na mnoha místech staženo z prodeje.
Biafra pak o případu
hovořil po rozpadu kapely v talkshow Oprah Winfreyové.
V závislosti na soudním procesu a nezájmu
mainstreamových médií začíná také v kapele narůstat deziluze
z undergroundové scény jako celku. Hardcorová scéna, která bývala
útočištěm svobodomyslných intelektuálů a nonkonformistů, začala přitahovat
narůstající počet jedinců, kteří si chodili na koncerty jen vybíjet svou
agresi.
21. února proto
znechuceni svými vlastními fanoušky a punkovou scénou celkově, odehrávají
poslední koncert.
Hudebně je album opět
skvělé, obsahuje hodně výborných věcí jako třeba One-way ticket to Pluto, Take
this job and shove it, Hop with the jet set, Dear Abby a mnoho a mnoho dalších.
Ono mít od Dead Kennedys jednu oblíbenou desku jednoduše nejde, jsou prostě dobrý
všechny...
V prosinci kapela
oznamuje konec činnosti a její členové se vrhají na sólovou dráhu.
Z Biafry se stává „kazatel“ svých vlastních politických názorů, vystupuje
v různých talk shows a vydává několik desek mluveného slova.
DK dnes... |
Jello Biafra 2010 |
Roku 2001 se dali
Dead Kennedys bez Jello Biafry opět dohromady a objeli celý svět. Vzhledem k tomu,
že nynější sestava kapely za dvanáct let nenahrála snad jediný nový song a za
celou dobu vydala jen nějaké dva živáky ze sedmdesátých a osmdesátých let, tak
si o nich myslím svoje. No, ale on Jello Biafra je taky asi pěkný pako…
Dead Kennedys pro mě prostě
vždycky bude parádní kapela, která je naprostý základ pokud posloucháte punk
rock a která hrála od roku 1978 do roku 1986…