Minireport: Les Éjectés, 19.11.2013, Velbloud ČB

 Někdy na začátku měsíce jsem se náhodou podíval na program Blouda a narazil na Ejectes. To je Francouzská kapela, která hraje hlavně rocksteady reggae a nejen ve Francii jsou legendou.

 Takže jsem se včera celkem nemohl dočkat večera a když padla půl devátá, tak jsme vyrazili směr Velbloud.

 U vstupu jsme zaplatili 50 kč, což je bezpochyby super cena, pozdravili se se známými tvářemi, a dali si na baru pivo. Kapela začala hrát zhruba po další půl hodině, takže pár minut po devátý. Začali celkem volně a asi po třetím skoro až jazzovém songu jsem se začínal mírně nudit. Ale pak začali hrát starší songy, a pomalé reggae prokládali rychlými ska, nebo i punk rockovými peckami.

 Lidi pařili, atmosféra v rámci možností skvělá, zvuk parádní. Po cca hodině už to byla parádně rozjetá směska různých stylů, zaznělo spoustu coverů od Clash, Rolling Stones a dalších, některé jsem ani zpočátku nepoznal jak byli upravené. Muzikanti celou dobu hráli parádně a asi po hodině a půl si dali na "pět minut" pauzu.

 Po přestávce pokračovali v nastoupeném kursu a švihali jednu pecku za druhou, přidávali i víc punkových coverů. To jim vydrželo asi tři čtvrtě hodinky, pak dali pár pomalejších songů a pak konec. Přídavky nebyli.

 My jsme dopili svá pivka a kolem půlnoci odešli domů. Takhle parádní koncert jsem už dlouho nezažil. Aspoň po hudební stránce.

 Je tady totiž věc, která mě nesmírně nasírá. Dohromady nás tam totiž i s kapelou, barmany a zvukařem bylo cca 20(!). A z toho byla minimálně třetina zřejmě Francouzů ze zdejší pobočky Fr. Aliance, která koncert pořádala. Kde byli všichni ti rádoby rudeboys a skinheads, ale i různí rastamani a jiní hipíci? Kdyby se tahle akce konala kolem roku 2000, tak je to na sále v Sokolovně nebo v armáďáku a přišlo by tam těch lidí tisíc.

 No nic, tak to prostě je, ale když nám hned za prdelí hraje jedna z nejlepších kapel svýho žánru za padesát kaček a nikdo nepřijde, tak je pak dost směšný poslouchat kecy o tom jak jsou Budějce mrtvý město a nic se tu neděje. Kokoti.

Dead Kennedys

 Asi každý kdo někdy kolem punku apoň projel vlakem, zná kapelu Dead Kennedys. Společně se Sex Pistols a Ramones to bývá (nebo aspoň bývala) jedna z prvních zahraničních kapel, se kterou se začínající pankáč setká.

 Já jsem jejich songy zpočátku znal jen z coverů od Telexu nebo Novoduru, jejichž zrychlené a skoro neposlouchatelné nahrávky na kazetách kolovaly tenkrát po jižních Čechách. Jako správnej českej pankáč jsem ze začátku odmítal kapely, co nezpívaly česky nebo slovensky, takže se mi sice Dead Kennedys líbili, ale nahrané na kazetě jsem je neměl.

 To se změnilo, až když jsem si v sedmnácti opravil gramofon po rodičích, a jako první desky jsem si objednal právě všech pět (čtyři) řadovek Dead Kennedys.

 Po počátečních rozpacích a snaze vyluštit z bohatých bookletů, o co vlastně jde, jsem si asi taky poprvé uvědomil, že texty v punkových písních nemusí být jenom polodementní buranské výplody, ale můžou mít taky hlavu a patu.

 Dead Kennedys vznikli v červnu 1978, když si dvacetiletý Raymond Pepperell, zvaný East Bay Ray, po návštěvě ska-punkového koncertu v sanfrancisském klubu Mabuhay Gardens dal do novin The Recycler inzerát, že shání lidi do kapely.

6025, Biafra, Fluoride, Ray

 V první sestavě se záhy setkali dvacetiletý zpěvák Jello Biafra (Eric Reed Boucher), stejně starý kytarista East Bay Ray, devětadvacetiletý basák Klaus Flouride (Geoffrey Lyall) a bubeník Ted (Bruce Slesinger).

 V této sestavě vznikají první demonahrávky. Hned v červenci přibírají druhého kytaristu s podivnou přezdívkou 6025 (Carlos Cadona). 19. července 1978 odehrávají první koncert v již zmíněném klubu Mabuhay Gardens.

 Hned nato začali koncertovat pravidelně, ale kvůli jejich provokativnímu jménu museli často hrát pod pseudonymy jako The DK´s, The Sharks, The Creamsicles nebo The pink twinkies. Hodně rozruchu vyvolal jejich koncert 15. listopadu 1978 v Mabuhay Gardens na patnácté výročí atentátu na JFK. Biafra pak (marně) vysvětloval, že název Dead Kennedys nemá být útok na rodinu Kennedyů, ale má upozornit na to, že skončila doba Amerického Snu.

6025

 V březnu 1979 opustil kapelu 6025, u kterého se teď na chvilku zastavím. Do kapely přišel týden před prvním koncertem a vydržel tam sedm měsíců. Hrál na druhou kytaru, i když někdy bývá omylem označován za bubeníka. Napsal sedm songů, ale odešel z kapely ještě před nahráváním prvního alba. Na něj byl pak při natáčení pozván jako host.

 Z kapely odešel, když se situace mezi ním a Biafrou tak vyostřila, že se spolu málem porvali. Později mu snad byla diagnostikována nějaká forma schizofrenie a byl zbaven svéprávnosti. Léta se prý snažil napsat křesťanskou rockovou operu, ale vzhledem k jeho psychickému stavu zůstane asi nedokončená.

 Po jeho odchodu zkoušeli Dead Kennedys řadu kytaristů a dokonce i klávesáka, ale nakonec zůstali (naštěstí) ve čtyřech s jednou kytarou.

 V červnu 1979 vychází první singl California über alles na nezávislém labelu Alternative Tentacles, který si pro tuto příležitost založili Jello Biafra a East Bay Ray. Následovalo úspěšné tour po východním pobřeží.

 25. března 1980 byli DK pozváni k vystoupení na Bay Area Music Awards v San Franciscu, kde měli zahrát svůj „undergroundový hit“ California über alles. Akce byla pořádána jedním velkým hudebním vydavatelstvím a Dead Kennedys měli akci dodat punc tzv. nové vlny.  

Fluoride, Biafra, Ray, Ted

 Na pódium přišli oblečení v bílých košilích s namalovaným velkým černým S. Po patnácti sekundách Biafra přerušil song výkřikem: „Počkat! Zrovna jsme dostali důkaz, že už jsme dospělí. Už nejsme punk rocková kapela, jsme new wave kapela.“ Poté si všichni přehodili ze zad dopředu černé kravaty, které jim z černých S vytvořili znak dolaru a spustili song Pull my strings, jízlivý satirický útok na poměry v hudebním průmyslu.

 Text obsahuje mimo jiné taky větu: „Je moje péro dost velký a můj mozek dost malej na to abyste ze mě udělali hvězdu?“ (Is my cock big enough, is my brain small enough, for you to make me a star?) Píseň také odkazuje na tehdejší „novovlnný“ hit My Sharona od kapely The Knack.

 Pull my strings byla zahrána jen jednou při této příležitosti a nahrávka z této akce byla potom vydána na „posmrtném“ kompilačním albu Dead Kennedys - Give me convenience or give me death z roku 1987.

 V květnu roku 1980 nahrávají a vydávají singl Holiday in Cambodia. Biafra v textu svým ironickým způsobem útočí na východní totalitní systémy a zároveň i na západní lhostejnost a povýšenost.

Fresh fruit...

 V září pak vychází ve Velké Británii jejich první album, Fresh fruit for rotting vegetables, kde se v UK album chart dostává na 33. místo.

 V únoru 1981 odchází z kapely bubeník Ted, který se chce věnovat architektuře a místo něj nastupuje D.H. Peligro (Darren Henley).

D.H.Peligro

 Někdy v této době vyvíjí kytarista East Bay Ray nátlak na ostatní, aby podepsali smlouvu s major labelem Polydor Records. To Biafra odmítá a prohlašuje, že jestli ostatní podepíšou, on odejde z kapely. Společnost Polydor nakonec sama ztratí zájem, když se dozví, že další singl se bude jmenovat Too drunk to fuck. Ten vychází v květnu 1981 ve Velké Británii, kde způsobí nemalé rozpaky v BBC. Je pro jistotu uváděn pod zkráceným názvem Too drunk.

 Roku 1981 taky vychází EP In god we trust, Inc. Obsahuje osm skladeb a je znát zřetelný posun v hudbě směrem k rychlému agresivnímu hardcoru. Texty útočí na organizované náboženství a církve, na neonacisty, na Ronalda Reagana, jedovatý pesticid chlordecon a tak podobně. Obsahuje také lounge jazzovou předělávku California über alles pod názvem We´ve got a bigger problem now. Na obalu je zlatý Ježíš Kristus ukřižovaný na kříži z dolarových bankovek.

Plastic surgery disasters

 O rok později vychází další album Plastic surgery disasters. Fotka na obalu se jmenuje Hands a vyfotil ji roku 1980 fotograf Michael Wells v Ugandě. Tento jeho snímek vyhrál soutěž World press foto.

 Tato deska Dead Kennedys se vrhá docela jiným směrem. Opouští ve většině skladeb klasickou punk/hardcorovou formu a mísí různé vlivy a styly. Občas zazní trubka, občas zabrousí do surf rocku, ale jsou to pořád oni. Přijde mi, že jednotlivě ty songy tak super nejsou, ale album jako celek je asi moje nejoblíbenější od Dead Kennedys. Vždycky ho poslouchám celý od začátku do konce.

 V této době se také z kapely stává spíš politická entita kritizující Ronalda Reagana, sociální nespravedlnost, církve, líné namyšlené boháče a spoustu dalších nešvarů konzumní společnosti. A i když s jejich (spíš Biafrovo) názory kolikrát nesouhlasím, tak texty jsou napsané tak dobře kousavě a ironicky, že mi to vůbec nevadí.

Dead Kennedys jsou tehdy nesmírně populární a koncertují po celých Spojených státech, západní Evropě a Austrálii. 

Frankenchrist

 Celá léta 1982 až 1984 jezdí po koncertech a starají se o svůj label Alternative Tentacles. Zároveň připravují materiál na další desku a ta konečně vychází roku 1985 pod názvem Frankenchrist.

 To je další deska, kterou musím poslouchat celou a taky se střídá se zmíněnou Plastic surgery disaters na místě mojí nejoblíbenější desky od Dead Kennedys. Je znát, že hudebně i textově dost vyspěli, písně jsou povětšinou temnější a depresivnější a deska jako celek nemá chybu. Zazní opět nějaká ta trumpeta, občas i syntezátor a texty se opět strefují do svých cílů tak, jak mají.

Plakát k albu Frankenchrist

 Zárověň je to ale deska, která jim způsobila nejvíce problémů. V původním vydání byl totiž k desce přiložen plakát od H.R. Gigera Work 219: landscape XX, známý také pod názvem Penis landscape.

 V prosinci 1985 si v krámku Wherehouse Records v Los Angeles County tuto desku koupila jistá náctiletá slečna. A její starostlivá matka poslala stížnost, nebo spíš udání, kalifornskému nejvyššímu státnímu zástupci a losangeleskému prokurátorovi.

 V roce 1986 byli členové kapely společně s dalšími lidmi obviněni z něčeho jako je u nás ohrožování mravní výchovy mládeže. Dopustili se údajně přestupku proti kalifornskému zákoníku, za což jim v jejich případě prý hrozil rok v místním vězení a pokuta 2000 dolarů.

 Jello Biafra také tvrdí, že mu v této době vládní agenti prohledali dům.

 Obžaloba se nejprve pokusila předložit porotě samotný plakát jako důkaz šíření obscénních materiálů, ale soudkyně Susan Isacoffová nařídila, že věc musí být posuzována v celkovém kontextu i s hudbou a texty.

 Obžaloba proti původním třem obžalovaným, Ruth Schwartzové (majitelce nezávislé distribuční sítě Mordam Records), Steve Boudreauovi (dodavateli alba do krámku Wherehouse Records) a Salvatore Albertimu (majiteli společnosti, která desku vylisovala), byla odložena kvůli nedostatku důkazů.

 V srpnu 1987 proběhl soud se dvěma zbývajícími obžalovanými, Jello Biafrou a Michaelem Bonannem, bývalým manažerem labelu Alternative Tentacles. Porota je zprostila obvinění v poměru 7 : 5. Místní žalobci Michael Guarino a Ira Reiner se pokusili o obnovení procesu, ale hlavní prokurátorka Isacoffová to nepovolila. Bohužel album bylo stejně na mnoha místech staženo z prodeje.

 Biafra pak o případu hovořil po rozpadu kapely v talkshow Oprah Winfreyové.

V závislosti na soudním procesu a nezájmu mainstreamových médií začíná také v kapele narůstat deziluze z undergroundové scény jako celku. Hardcorová scéna, která bývala útočištěm svobodomyslných intelektuálů a nonkonformistů, začala přitahovat narůstající počet jedinců, kteří si chodili na koncerty jen vybíjet svou agresi.

 21. února proto znechuceni svými vlastními fanoušky a punkovou scénou celkově, odehrávají poslední koncert.

 V listopadu 1986 pak vychází jejich poslední řadové album Bedtime for democracy. To má kreslený obal, který znázorňuje sochu svobody v obklíčení nacistů, ku-klux-klanu, zkorumpovaných politiků, fízlů, médií atd.

 Hudebně je album opět skvělé, obsahuje hodně výborných věcí jako třeba One-way ticket to Pluto, Take this job and shove it, Hop with the jet set, Dear Abby a mnoho a mnoho dalších. Ono mít od Dead Kennedys jednu oblíbenou desku jednoduše nejde, jsou prostě dobrý všechny...  

 V prosinci kapela oznamuje konec činnosti a její členové se vrhají na sólovou dráhu. Z Biafry se stává „kazatel“ svých vlastních politických názorů, vystupuje v různých talk shows a vydává několik desek mluveného slova.

DK dnes...

Jello Biafra 2010

 Roku 2001 se dali Dead Kennedys bez Jello Biafry opět dohromady a objeli celý svět. Vzhledem k tomu, že nynější sestava kapely za dvanáct let nenahrála snad jediný nový song a za celou dobu vydala jen nějaké dva živáky ze sedmdesátých a osmdesátých let, tak si o nich myslím svoje. No, ale on Jello Biafra je taky asi pěkný pako…

Dobrej rozhovor s J. Biafrou (AJ)

 Dead Kennedys pro mě prostě vždycky bude parádní kapela, která je naprostý základ pokud posloucháte punk rock a která hrála od roku 1978 do roku 1986…

L7

 Název L7 bývá často mylně vykládán jako jiné označení pro sexuální polohu 69. Ve skutečnosti je to slangový výraz pro slovo square, který se používal hlavně v padesátých letech v USA. Slovo square může potom v angličtině znamenat náměstí, čtverec, cigaretu (tabákovou), nebo hanlivé označení pro osobu co je tzv „out“, a možná ještě spoustu dalšího, můžete si vybrat. Když potom uděláte z palců a ukazováků na rukou čtverec, tak dostanete L7.

 Kapelu L7 znám asi tak od svých patnácti let, kdy jí poslouchal jeden můj kámoš. Mě se v té době líbil jenom jeden song, ten nejprofláklejší, Pretend We´re Dead, a jinak mi to přišlo moc pomalý a nudný. A jak už to tak bývá, někdy v pětadvaceti se mi začali L7 líbit a líbí se mi dodnes.

 Kapelu L7 založila roku 1985 tehdy pětadvacetiletá zpěvačka a kytaristka Suzi Gardner, společně s dvaadvacetiletou zpěvačkou a kytaristkou Donitou Sparks. Původního basáka René Lucase a bubeníka Roye Koutskyho brzo vystřídala devatenáctiletá basačka Jennifer Finch a pětadvacetiletá bubenice Demetra „Dee“ Plakas. Kapela vznikla v Los Angeles, i když Donita Sparks a Demetra Plakas pocházejí z Chicaga. Všechny čtyři předtím působily v různých punkových kapelách, Suzi Gardner zpívala na singlu Slip it in od Black Flag z roku 1984 a psala pro LA Weekly.



L7

 Roku 1987 nahrávají desku s názvem L7, která vychází o rok později. Na bicí na ní hraje ještě Roy Koutsky a je to hudebně takový mix pomalejšího punk rocku, grunge a heavy metalu. Album vychází u labelu Epitaph Bretta Gurewitze z Bad Religion.

 V září 1990 vychází šestipísňové 12“EP Smell the Magic. To je v červenci 1991 doplněno o tři další nahrávky a vydáno na CD. První věc z této desky, skvělá píseň Shove, byla vydána jako debutový singl kapely. Na této desce už mají svůj klasický hutný a těžký zvuk, který dokáže chytnout za... co chcete. Mimochodem, v ČB na Lannovce v krámku Globus International, bylo k sehnání tohle tričko, za tehdy astronomických 250 Kčs :-).

 Téhož roku také L7 zakládají hnutí Pro-choice, které se znaží podporovat právo žen na potrat, což je (nejen) v Americe dodnes hodně kontroverzní téma, a práva žen všeobecně. Zároveň rozjíždějí benefiční koncerty Rock for Choice na podporu tohoto hnutí. Koncerty probíhají deset let, a podpoří je kapely jako Pearl Jam, Nirvana, Red Hot Chili Peppers a Rage Against the Machine.

 Třetí album, Bricks are Heavy, vychází 14. dubna 1992. Produkovaly ho společně s Butchem Vigem ze skupiny Garbage, který sedm měsíců předtím produkoval taky Nevermind od Nirvany. Byla to doba grungeového šílenství, takže se z L7 rázem staly hvězdy a z písně Pretend we´re Dead celosvětový megahit.



Donita Sparks

  V roce 1992 hrají na festivalu v anglickém Readingu, kde mají nějaké problémy s aparátem a musí kvůli tomu pozdržet koncert. Dav pod pódiem začal být netrpělivý a naštvaný, takže házel po kapele bláto a různě ji urážel. V reakci na to si Donita Sparks vytáhla tampon a hodila ho do davu křičíc:„Sežerte můj použitej tampon, zmrdi!“ (Eat my used tampon, fuckers!) a byl klid. Donita Sparks se za to dodneška odmítá omluvit, což se jí ani trochu nedivím.

 Ten samý rok vyvolaly pozdvižení opět v Anglii, když si v zábavném pořadu The Word, opět Donita Sparks, stáhla ke koci songu Pretend We´re Dead kalhoty a dohrála polonahá. Klip je tady a je to dost dobrý.

Roku 1993 se mihly v americkém filmu Point of no Return, který se česky jmenuje z nějakého podivného důvodu Zabiják. Což je mimochodem remake o tři roky staršího francouzko-italského filmu Nikita, v ČR opět kreativně přejmenovaném na Brutální Nikitu…

 O rok později účinkují pod jménem Camel Lips (velbloudí rty) také ve filmu Serial Mum (česky Šest vražd stačí, maminko!), což má být odkaz na vzhled dámského rozkroku v těsných kalhotech. Používá se i výraz camel toe (velbloudí prst).

Hungry for Stink

 Čtvrtá deska, Hungry for Stink, vyšla v červenci 1994. Souběžně s vydáním této desky jela kapela tour na putovním megafestivalu Lolapallooza, kde sdílela pódium s hvězdami té doby, jako například Smashing Pumpkins, Beastie Boys, Green Day a mnoho dalších. Cover verzi jejich písně Fuel my Fire z tohoto alba, pak v roce 1997 natočila britská skupina The Prodigy na desku Fat of the Land.

The Beauty Process: Triple Platinum

 Během natáčení páté desky The Beauty Process: Triple Platinum, na přelomu let 1996 a 1997, odchází z kapely basačka Jennifer Finch, která je rychle nahrazena Gretou Brinkman. Basu na tomto albu nahrávají napůl Donita Sparks právě s Gretou Brinkman. Ta je hned téhož roku vystřídána Gail Greenwoodovou z kapely Belly.

 Zatím poslední album Slap-Happy, vyšlo roku 1999. Jako reklama na tuto desku, přeletělo nad obecenstvem festivalu Lilith Fair probíhajícího v Pasadeně v Kalifornii letadlo s nápisem: “Znuzení? Unavení? Zkuste L7” (Bored? Tired? Try L7). Nazítří přeletělo další letadlo s reklamou, tentokrát na Warped tour festivalu v Asbury Parku v New Jersey. Stálo na ní: “Warped potřebuje více bobrů… s láskou L7” (Warped needs more beaver… love L7). Byla to narážka na poměr mužských a ženských kapel na festivalu.



Dee Plakas

 V tomto roce taky kapela na jednom svém londýnském vystoupení dá do soutěže noc s tehdy čtyřicetiletou bubenicí Demetrou Plakas. Jak to dopadlo jsem nikde nezjistil, někde se píše že šťastný výherce strávil noc v jejich tourbusu, ale kdo ví jak to bylo doopravdy…

 Z kapely pak v této době odchází i Gail Greenwood, kterou vystřídá Janis Tanaka ze sanfrancisské kapely Stone Fox. Tanaka jde později hrát na basu do kapely zpěvačky Pink.

 Od roku 2001 kapela v podstatě neexistuje, Sparks a Plakas spolu hrají v kapele Donita Sparks and The Stellar Moments a Jennifer Finch působí v punkové kapele The Shocker.

 L7 byla kapela, kde nešlo vždy jenom o hudbu. Její členky byly (a jsou) feministické aktivistky a jako takové jsou mnoha lidmi nenáviděny a zatracovány. Spousta rádoby moralistů si na ně s radostí ukáže prstem, ale myslím že jim a jejich posluchačům je to úplně u prdele. Pro hudbu i svoji věc toho udělaly opravdu hodně a to se počítá.

Fugazi



Picciotto, Canty, Lally, MacKeye

 Všechno to začalo v září 1986, když bývalý frontman hardcorové legendy „Minor threat“ Ian MacKaye, oslovil bývalého bubeníka z kapely „Dag Nasty“ Colina Searse a basáka Joeyho Lallyho. Po pár měsících zkoušení se Sears vrátil do „Dag Nasty“, a místo něj přišel Brendan Canty z kapely „Rites of Spring“. Jednou zašel na zkoušku za Cantym jeho kamarád Guy Picciotto,bývalý kytarista ze stejné kapely, který později přiznal, že se k nim chtěl ihned přidat, ale byl pak rozčarován, protože to vypadalo že tam pro něj nebude využití.

 Po Cantyho počáteční nejistotě co vlastně chce v budoucnu dělat, kapela oznámila první koncert ve „Wilson Center“ na začátek září 1987. Kapela stále neměla název takže MacKaye vybral slovo „fugazi“ z povídkové knihy o vietnamské válce „Nam“, od Marka Bakera. Toto slovo je tam použito jako akronym pro frázi „Fucked Up, Got Ambushed, Zipped In“.  

 Na zkoušky začíná chodit i Picciotto, který inspirován hip-hopem, doplňuje MacKaye ve zpěvu jako tzv hypeman.    ---Vysvětlím na příkladu kapely „Public Enemy“. Tam jsou dva lidé co rapují, jeden je hlavní zpěvák (Chuck D), a druhý (Flavor Flav) mu přizvukuje, různě s ním „debatuje“ a reaguje na to co ten hlavní říká, komunikuje s obecenstvem a dělá vlastně hlavně šou: to je hypeman.---    Když se pak rozpadla aktuální Picciottova kapela „Happy go Licky“, MacKaye mu nabídne stálé členství, což on samozřejmě přijme.

  V lednu 1988 se „Fugazi“ vydávají na své první tour a v červnu nahrávají i stejnojmenné debutové EP. (Někdy uváděné jako „7 songs“.) Krátce na to se vydávají na náročné evropské tour, na jehož závěru nahrávají materiál na jejich zamýšlené debutové album. Nicméně členové kapely byli vyčerpáni z koncertování a výsledné nahrávky je neuspokojily, takže byly použity pouze některé, a výsledkem bylo další EP „Margin Walker“. Roku 1989 byly obě EP vydány jako známé album „13 songs“.

 Hned jak se kapela vrátila z Evropy, začal Guy Picciotto, nespokojený se svou rolí druhého zpěváka, hrát i na kytaru. Tím vzniká ustálená sestava, která se pak již nemění. Ian MacKaye: kytara a zpěv, Guy Picciotto: kytara a zpěv, Joe Lally: basa a Brendan Canty: bicí.

 Tím, že Picciotto začal hrát na kytaru, mohli „Fugazi“ konečně začít pořádně tvořit hudbu jako kapela, a ne jako dosud, kdy všechno vymýšlel a psal MacKaye. V závislosti na tom byli při práci na nových věcech pro album různě vylepšeny i nějaké starší písně, jako třeba „Merchandise“ a „Turnover“.

 Album „Repeater“ vyšlo 19. dubna 1990 u „Dischord Records“ a zpočátku se ani neumístilo v „Billboard top200“ a ani nedosáhlo nějakého komerčního úspěchu. Kapela zatím trávila většinu z let 1990 a 1991 na tour k propagaci desky, kdy od března 1990 do června 1991 odehrála 250 koncertů. Návštěvnost byla většinou tisíc a víc lidí a tour bylo celosvětové. V létě 1991 dosáhl počet prodaných desek 300 000ks, což bylo opravdu hodně, vzhledem k tomu že šlo o nezávislý label s minimální reklamou. Když se kapelu pokusily zlanařit major labely, tak odmítla s tím, že „Dischord“ se o ní postará stejně dobře.

 Alba „Repeater“ se jen v USA prodalo milion kusů a celosvětově dva miliony. Dnes je kritikou tato deska přijímána jako důležitá součást alternativní rockové hudby, která předcházela „Nevermind“ od „Nirvany“, nebo „Ten“ od „Pearl Jam“, které ve své době nečekaně protlačily tento styl do mainstreamu.






Steady Diet of Nothing

Druhá deska „Steady Diet of Nothing“ vychází v červenci 1991. Po úspěchu „Repeatera“ bylo album velmi očekáváno, a již šest měsíců před vydáním, měli v „Dischord Records“ předobjednávky na 160 000 kusů.

 Třetí album „In on the Kill Taker“ nahrávají „Fugazi“ v Chicagu na podzim 1992 a vychází 30 června 1993. Protože právě probíhá všeobecný boom alternativní hudby, stává se jejich první nahrávkou, která se dostane do „Billboard top200“ a pochvalné reakce se objevují i v magazínech jako „Spin“, „Rolling Stone“ a „TIME“. Za první týden se prodalo 180 000 kusů a stalo se tak průlomovým albem kapely.




In on the Kill Taker

 Po vydání „In on the Kill Taker“ začínají „Fugazi“ vyprodávat velké stadiony a arény, a také přichází více lukrativní nabídky major labelů. Během vystoupení v „Roseland Ballroom“ v New Yorku, sále pro 3000 lidí, který vyprodali 3 dny po sobě v září 1993, za nimi do backstage přišel hudební magnát a prezident „Atlantic Records“ Ahmet Ertegün a nabídl jim „cokoliv co budou chtít“, jejich vlastní dceřinný label, a víc než deset milionů dolarů, jen když podepíšou smlouvu. Fugazi odmítli. Také organizátoři megafestivalu „Lollapalooza“ je chtěli jako hlavní hvězdy pro rok 1993. O tom prý členové kapely přemýšleli, ale po zralé úvaze nakonec odmítli.

 Po ukončení tour k desce „In on the Kill Taker“ na podzim roku 1994, začali „Fugazi“ psát materiál pro své čtvrté album „Red Medicine“. Na tom se víc pustili do experimentování se zvukem ve studiu a celkově posunuli jejich tvorbu blíž k art rocku. Kapela pak absolvovala rozsáhlé celosvětové tour, kdy mezi březnem 1995 a listopadem 1996, odehrála 172 koncertů.

 Po tomto velmi vyčerpávajícím tour si kapela dala dlouhou pauzu, a také začala pomalu tvořit materiál na další desku. V březnu 1997 se zavřeli do studia a začali natáčet něco, z čehož se později stalo album „End Hits“. Kapela schválně natáčela pomalu a v klidu, zkoušela různé nové techniky a trávila spoustu času experimentováním se zvukem. Natáčení nakonec trvalo sedm měsíců(!) a začali i kolovat zvěsti, že půjde o poslední desku „Fugazi“. Album vyšlo 28. dubna 1998 a bylo velmi komerčně úspěšné, i když kritici reagovali spíš rozpačitě.

 Roku 1999 pak začínají „Fugazi“ pracovat na albu „The Argument“. Příprava materiálu jim tentokrát zabrala neobvykle mnoho času, protože každý člen kapely přinesl svoje riffy a nápady, které se pak dlouze upravovali a pilovali do konečné podoby. Natáčení trvalo od ledna do dubna 2001, ale nejvíc času zabralo konečné mixování, které bylo velice náročné zvlášť u bicích nástrojů, které se natáčely velice precizně, s různými sestavami, jednotlivými bubny i činely, což je hodně znát na konečné celkové atmosféře desky.

 „The Argument“ vyšel u „Dischord Records“ 16 října 2001 společně s EP „Furniture + 2“, skoro čtyři roky po albu „End Hits“. Album bylo opět velice komerčně úspěšné, za první týden se prodalo 170 000 kusů. Arion Berger z magazínu „Rolling Stone“ ho označil za osvěžující a intelektuálské a Chris True z „AllMusic“ poznamenal, že skupina opět zvedla laťku sama sobě i ostatním. Členové kapely už se v této době věnují jiným pracovním i osobním záležitostem, takže tentokrát už kapela netrávila tolik času koncertováním. Za roky 2001 a 2002 odehrála pouhých 32 představení.

 Po třech vyprodaných koncertech v Lodnýně, 2., 3., a 4. listopadu 2002 vyhlásili „Fugazi“ časově neomezenou přestávku, aby se mohli více věnovat svým blízkým, a také jiným projektům. Tato přestávka trvá do dnešních dnů.

 Od té doby se pravidelně objevují fámy, že na tom a tom festivalu zahrají. Až v březnu 2011 MacKaye potvrdil, že dostávali až šílené finanční nabídky, ale že „Fugazi“ nejsou o penězích, a když přijde čas a nálada, tak je možné, že opět začnou spolu hrát. Něco v tom smyslu prohlásil i basák Joey Lally v listopadu 2011, takže v knize jménem „Fugazi“ možná ještě přibyde nějaká ta kapitola…

Vznik elektrické kytary a „distortion“ efektu

Pokusy o elektrický přenos zvuku ze strun sahají až k počátkům dvacátého století. V desátých a dvacátých letech vznikají patenty, které řeší přenos zvuku uhlíkovými mikrofony zabudovanými přímo v hudebních nástrojích, anebo v jejich kobylkách. Tento přenos byl ale velice nekvalitní, protože vibrace snímané z kobylky umístěné na povrchu nástroje, vytvářely jen slabý signál.  

 

pánev

První čistě elektrickou kytaru navrhli roku 1931 američané George Beauchamp a Paul Barth z „National Guitar Corporation“. Měla kulaté hliníkové tělo, kvůli kterému získala přezdívku „Frying pan“ (pánev). Model „A-22“, jak se nástroj oficiálně jmenoval, byl pedálová steel kytara, určená převážně k hraní havajské hudby, která v té době byla ohromně oblíbená.
Prodávat se začala roku 1932 firmou „Ro-Pat-In Corporation”, která se od roku 1934 až do dnešních dob jmenuje “Rickenbacker”. Vzhledem k tomu, že Beauchamp získal patent až roku 1937, mohli se zapojit i ostatní výrobci, což se jemu asi nelíbilo, ale dost to pomohlo vývoji elektrických kytar celkově.

 

 

 Potřeba elektricky zesílených kytar se objevila v době velkých orchestrů a big bandů, kde akustické kytary prostě přestávaly být slyšet.



Vivi-Tone 1934

 

 

  První “španělskou” elektrickou kytaru s plným tělem začala vyrábět firma “Vivi-Tone”, kolem roku 1934, záhy následovaná firmami “Rickenbacker” a “Slingerland”. Těla kytar byla ze dřeva, bakelitu, nebo překližky, na dřevěném rámu.

 

 



Gibson ES 150

 Firma “Gibson” začala vyrábět elektrické kytary roku 1936, a to modelem “ES-150”. ES byla zkratka “Electric Spanish” a 150 byla cena v dolarech,  prodávala se společně s odpovídajícím šestilampovým zesilovačem.

 

 

Roku 1940 vytváří inovátor a nadšenec Les Paul kytaru přezdívanou “log guitar” (špalek). Vyrobil jí opravdu z borovicového špalku o velikosti 4x4 palce. Po stranách byly dvě odnímatelné poloviny akustické kytary “Ephiphone”, což vypadalo přinejmenším zvláštně. (Mimochodem se nijak nepodobá a ani jinak nesouvisí s kytarou “Les Paul” vyráběnou později firmou “Gibson”.) Tím, že tělo kytary nebylo duté, vyřešil Les Paul problém se zpětnou vazbou, který byl u elektrických "španělek" docela výrazný. Nebyl sice zdaleka první, ale byl to jeden z průkopníků, bez kterých by rock´n´roll přinejmenším nebyl takový jak ho známe, pokud by vůbec existoval. A to fakt nepřeháním. Od jeho časů se kytary zas až tak moc nezměnily, princip zůstává úplně stejný.

 

Vzhledem k tomu, že první kytarové zesilovače měli relativně nízkou zvukovou věrnost, tak při vyšší hlasitosti docházelo ke zkreslení. Tento nejprve nechtěný efekt několik hudebníků tak nadchnul, že ho začali uměle vytvářet, a tak vzniká charakteristický zvuk, bez kterého by snad ani dneska hudba nebyla hudbou.

 Jedna z nejstarších nahrávek se zkreslenou kytarou je song “Rocket 88” od “Ike Turnera and the Kings of Rhytm” z roku 1951, ve kterém kytarista Willie Kizart použil zesilovač, který mu snad nějak vypadl z auta při cestě do studia. Když začali nahrávat, tak to hrálo nějak nakřáple, což se jim zalíbilo, a tak prý vzniknul první r´n´r song. Ale už v letech 1949 až 1950 někteří průkopníci schválně přebuzovali zesilovače tak, aby dosáhli zkresleného zvuku.

  Od půlky padesátých let začínají rockoví kytaristé různě “vylepšovat” svoje zesilovače i reproduktory, aby vytvořili co nejostřejší zkreslení. Například Pat Hare v písních “Cotton crop blues” a “I´m gonna murder my baby” z roku 1954, podle vlastních slov točí knoflíkem "volume" doprava, “dokud reprák nezačne křičet”. Po pravdě, kytaru tam má zbustrovanou dobře, ale jinak je to klasické pomalé blues. V této době se různě vytahují lampy, řežou díry do membrán reproduktorů, a tak podobně... 

 Obrovské oblíbenosti a rozšíření dosahuje efekt “distortion” po vydání singlu “You really got me” od “The Kinks”, roku 1964. Tenhle zvuk vytvořil kytarista “The Kinks” Dave Davies tak, že břitvou rozřezal svůj reproduktor…

  Po vydání singlu “(I can´t get no) Satisfaction” roku 1965, kde Keith Richards z “Rolling Stones” použil pedálový efekt “Gibson Maestro Fuzztone” (vyráběný a prodávaný ale už od roku 1962), už se “distortion” stává stálou součástí rockové hudby. Používají ho všichni, od Jimmiho Hendrixe přes Carlose Santanu po “The Beatles”.

 Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přicházejí kapely jako “Black Sabbath”, “Deep Purple” a “Led Zeppelin“, které položí základy heavy metalového zvuku kombinací vysoké hlasitosti a velkého zkreslení, a tím se otevírá cesta i k punk rocku a dalším stylům...

 

 

 

 

Reagan Youth

  O týhle kapele jsem se dozvěděl až tak v roce 2003, z klipu „NOFX“ k písni „Franco un-american“, kde se někdy v půlce zpívá „I'm listening to Public Enemy and Reagan Youth“ a proběhnou tam fotky z nějakýho koncertu. Začal jsem se o ně zajímat a zjistil, že je to  jedna z nejzásadnějších NY kapel, což jsem do tý doby fakt nevěděl…

 Byli to provokatéři, což je taky daný tím, že začínali v šestnácti. Používali nacistickou symboliku a symboliku Ku-Klux-Klanu k zesměšnění Ronalda Reagana, který se právě v té době stal prezidentem USA. „Reagan Youth“ = „Reaganova mládež“, narážka na „Hitlerjugend“. Mimochodem, nácky v nich opravdu nehledejte, minimálně zpěvák Dave Rubinstein byl newyorský žid, a kapela se hlásila k anarchismu a k levicovým myšlenkám celkově. I když dost naivně.

 V kapele se taky neustále měnili lidi, takže v článku budu jmény zmiňovat převážně jen hlavní dva členy. Kdo chce vědět víc, ať hledá…

„Reagan Youth“ se dali dohromady na začátku roku 1980, na střední škole ve Forrest Hills v newyorském Queensu, kde se cca 6 let předtím dali dohromady taky „The Ramones“.

 Potkali se tu tehdy šestnáctiletí Dave Rubinstein (Dave Insurgent), zpěv a Paul Bakija (Paul Cripple), kytara. Po pár zkouškách pod jménem „Pus“, se po prvním vystoupení 22.8.1980, přejmenovali na „Reagan Youth“.

Asi nejznámější fotka, kdo je kdo fakt nevim, úplně vpravo asi Bakija.

 Rychle získali ohlas, a začali hrát po punkových klubech na Manhattanu. Po jednom koncertě v „CBGB´s“ si prý Bakijův tělocvikář oholil hlavu a vozil pak klukům aparát ve svém „Dodge Dart“.

 Po nahrání prvního čtyřpísňového dema v roce 1981, byli opět vyměněni basák s bubeníkem, a byla podepsána smlouva s labelem „R Radical“.

 Po maturitě vydávají své první 7“EP, sedmipísňové „Youth anthems for the new order“, které se stává hitem. Začínají hrát po celých USA, a stávají se pravidelnými účastníky „nedělních hardcorových odpolední v „CBGB´s“.

 Krátce po významném tour v roce 1984 se opět mění basák s bubeníkem, kteří odcházejí do kapely „Samhain“ Glenna Danziga.  Roku 1985 přišel bubeník Javier Madriaga (Johnny Aztec), který hrál v té době ještě ve třech dalších kapelách.

 Ve druhé polovině osmdesátých let pořád jezdili po koncertech, deska se na punkovou kapelu dobře prodávala, ale život na cestě si vybíral svojí daň, a tak když Ronald Reagan v roce 1989 odešel z úřadu, “ReaganYouth” ohlásili konec.

volume 1

 I přes rozhodnutí ukončit kariéru, podepsali smlouvu na dvě desky s labelem “New red archives”, který nejprve vydává “Youth anthems for the new order” se třemi předtím nepoužitými songy pod názvem “volume 1” na LP. V roce 1990 Bakija, (nahrávající kytary i basu), Rubinstein a Madriaga, natáčeji poslední album “volume 2”. Tahle deska se hudebně vrhá trochu jinam, je o dost víc depresivní a temná.

 Bakija, Madriaga a Rubinstein spolu hrají dál v psychedelické kapele “House of God”, ale ta se brzy rozpadá kvůli Rubinsteinově narůstajícím problémům se zdravím. Od roku 1990 začíná pravidelně užívat heroin a je i jeho občasným dealerem. V konfliktech s jinými dealery je několikrát zbit baseballovou pálkou, díky čemuž tráví týdny po nemocnicích.

 V roce 1993 začíná chodit s jistou Tiffany Bresciani, která pro oba shání drogy prostitucí, a ten samý rok umírá jeho matka při autonehodě.

Dave Rubinstein

 Brzy poté spolu shání drogy na Houston street v New Yorku, když si Tiffany najme přátelsky vyhlížející řidič náklaďáku. Tiffany se nevrací, a když po pár dnech policajti zastaví ten samý náklaďák na Long Islandu, najdou v autě její mrtvolu. Řidičem byl totiž Joel Rifkin, později usvědčený jako masový vrah. Vzhledem k těmto okolnostem a pokračující heroinové závislosti, páchá brzy nato Rubinstein sebevraždu…

 Potom se dlouho kolem kapely nic neděje, jen občas vychází reedice jejich desek, nějaké kompilace a Bakija občas hraje věci “Reagan Youth” s jinými muzikanty. Roku 2002 plánuje s jedním z bývalých členů, Andym Bryanem vzpomínkový koncert v “CBGB´s”, ale nic z toho není kvůli nečekanému Bryanovu infarktu.

 Roku 2006 se schází Bakija (kytara), Pike (basa), Madriaga (bicí) a nový zpěvák Pat McGowen (Pat SpEd). Odehrají jeden koncert, a pak začne kapela opět “žít svým vlastním životem”. Hrají na pár místních akcích, a vroce 2007 jedou “Ressurection tour” společně s kapelou “Mouth sewn shut” z Bostonu.

 Kapela má zájem napsat třetí desku, která by vypovídala o době a životě Dava Insurgenta, a pokračuje v koncertování v Německu a Belgii v roce 2008, a v roce 2009 jede i celoevropské tour.

 Na začátku roku 2010 se zase začíná měnit sestava, zůstává jen Bakija, kolem kterého se točí další členové kapely jak na běžícím pásu. Roku 2011 vychází nová demonahrávka “Lucky 7”, která je k mání zdarma na netu. Pak se zase mění sestava a dokud Bakija neumře, tak se bude měnit navždy.

 Já se přiznám, že se mi z “Reagan Youth” líbí nejvíc ta nejstarší deska, trochu míň “volume 2” a tu novou nahrávku jsem bohužel stáhl a slyšel, a je to už jenom kopání do mrtvol, takovej neškodnej hard rock...

Paul Bakija dnes

 Navíc se nám politická korektnost vkrádá i do punk rocku, takže se na jejich oficiálních stránkách sice dozvíte, že si dělali srandu z republikánů a z Reagana, a že “Reagan youth” je podle “Hitler youth”, ale Hitler se tam píše jako Hilter. Překlep to není, je to tam hned dvakrát. Ne že bych tu chtěl vyvolávat nějaký Hitlery, ale přijde mi to dost pokrytecký, bejt strašnej rebel a “bojovat proti systému” a tak, a pak se bát napsat HITLER (Nebo je to jenom nějaká rádoby konspirační sračka, v tom se neorientuju).

 Paul Bakija má taky na svém facebookovém profilu napsáno, že je “živoucím důkazem Reaganových lží”. Co tím myslí ví jenom on, nebo Bůh, nebo Satan, nebo Reagan, nebo Hilter (sic)…

 Ale to nic nemění na tom, že to byla jedna z nejdůležitějších hc/punkových kapel v historii, akorát to měli zabalit v roce 1990 a nesnažit se o nemožný…

Hüsker dü

Kdysi, tak v roce 1997, jsem měl od někoho nahranou kazetu. Už nevím co na ní bylo, ale jako dohrávka jedné ze stran, bylo pár songů od kapely, s podivným názvem "Hüsker dü". Ten název mě celkem fascinoval, takže jsem čekal, co z toho vlastně vyleze. No, tenkrát mě to zklamalo. Znělo mi to jak nudnej, vesnickej heavy metal, a myslím že jsem to pak i něčím přemazal.

 Nedávno jsem si na tuhle kapelu nějak vzpomněl, stáhl si celou její diskografii v mp3, a za dva dny si jí celou poslechl. A tentokrát mě překvapili příjemně. Prvních pár nahrávek je klasickej US hardcore osmdesátých let, jako třeba "7 seconds", "Reagan Youth". nebo "Negative Approach". Pak jsem se dostal k oficiálně druhý studiový desce "Zen arcade" z roku 1984, která mi skoro vystřelila mozek z hlavy. Pár songů klasika US/hc, pár bych klidně přirovnal ke starým "Stromboli" Michala Pavlíčka, pár jich je čistá psychedelie, pár je pop, a celý dohromady to není vůbec nuda. Až na tuhle dvojdesku narazím na vynilu, tak po ní okamžitě hrábnu, stejně jako po těch starších. Novější desky jsou o hodně slabší, ale pořád to jde, i když už je to spíš takovej alternativní rock a občas i ten nudnej, vesnickej heavy metal. Myslím že na tý kazetě jsem měl něco z těch novějších...

No, v každým případě jsem se rozhodl o nich něco vyhledat, a podělit se o to tady.

Takže "Hüsker Dü" vznikli roku 1979, ve městě Saint Paul v Minnesotě, na Středozápadě USA. Původně hráli ve čtyřech, pod jiným názvem a s klávesama. Hráli hlavně covery, nějakej klasickej rock a spoustu věcí od "Ramones" (s klávesama!). Klávesáka pak vyrazili, a

1981

změnili jméno, podle v té době prý v USA populární stolní hry, "Husker Du". Což v Dánštině
a Norštině údajně znamená "Pamatuješ si?". Tenhle název zvolili, aby se odlišili od spousty v
tý době hrajících kapel s názvy, ve kterých bylo samé "Social-Red-Youth-Dynasty-Brigade-
Distortion".

Jako trio, ve složení Bob Mould: kytara a zpěv, Greg Norton: basa, a Grant Hart: bicí a zpěv,
začali roku 1980 pravidelně koncertovat v Minneapolis a jejich hudba se vyvinula v rychlej,
divokej a zemitej hardcore punk. V tý době taky přitáhli pozornost punkových matadorů jako
Grega Ginna z "Black Flag" a Jello Biafry z "Dead Kennedys", kteří jim pomohli představit se
novým fanouškům. Později také u Ginnovo labelu "SST records" vydali pár desek.

Roku 1981 začala kapela vydávat singly, u napůl jejich vlastním labelu "Reflex Records". O
rok později vydali živou nahrávku "Land speed record" a v roce 1983 ještě "Everything falls
apart", které byly obě přijaty velmi dobře.

Roku 1983 také vydávají za pomoci kapely "The Minutemen" mini album "Metal Circus",
které naznačuje, kterým směrem se chtějí nadále ubírat. Příklon k melodičtější hudbě a
tzv "college rocku" jim zajistil pozornost spousty univerzitních rádií, za což mohla zejména
Hartova píseň "Diane".

zleva: Norton, Hart, Mould

V této době se také kapela začíná chtít vymanit ze škatulky stylu hardcore. Bob Mould v
jednom rozhovoru pro fanzin "Matter" říká, že chtějí zkusit něco většího a jinýho, co bude
úplně mimo punk rock a podobně. A tak následující rok, 1984, spatří světlo světa dvojalbum
"Zen Arcade".

"Zen Arcade" je konceptuální dvojalbum, sledující osudy mladíka opouštějícího domov a
čelícího drsnému a neodpouštějícímu světu. Album si svou koncepcí i zpracováním vysloužilo
pochvalné kritiky i v mainstreamových médiích a pomohlo kapele najít další posluchače
mimo punkovou komunitu. David Fricke v recenzi pro "Rolling Stone" poznamenal že
v "Zen Arcade" se hadcore přiblížil opeře tak, jak je to nejvíc možné... Label SST nepočítal s
takovým zájmem, takže nechal vylisovat málo kusů desek "jenom mezi 3500 - 5000ks" :-),
takže bylo vyprodáno hned po začátku promo turné, a pak nebylo několik měsíců k sehnání,
což kapelu samozřejmě moc nepotěšilo.

Půl roku po "Zen Arcade", na začátku roku 1985, vychází další album, "New day rising",
a později během téhož roku, ještě "Flip your wig". Tato alba jsou už na můj vkus příliš
alternativní, ale pořád je to zajímavá muzika. Jen na ní musíte mít zrovna náladu.

Během nahrávání "Flip your wig" oslovil skupinu major label "Warner brothers". Po
domluvě, že jim nikdo nebude zasahovat do tvorby, ani způsobu natáčení, na nabídku celkem
logicky přistoupili a roku 1986 vydávají desku "Candy apple gray". Bylo to první album
"Hüsker dü", které se umístilo v "Billboard top200", ale navzdory propagaci v rádiu i na
MTV, se nevyšplhalo výš jak na 140.místo.

Během tour k propagaci "Candy apple gray" spáchal sebevraždu jejich manažer David Savoy
a kytarista Bob Mould převzal jeho povinnosti, což vedlo ke zvýšení napětí mezi ním a
Grantem Hartem. A to byl pomalý začátek konce.

1987

Kapela se rozpadla po koncertě v Columbii, během turné k novému dvojalbu "Warehouse:
Songs and stories", v roce 1987. Hart se snažil odvyknout heroinu a nebyl na pár koncertech
schopný hrát, takže Mould zrušil zbytek tour. Hart o čtyři dny později odešel z kapely a to byl
konec.

Bob Mould později řekl, že rozpad "Hüsker dü" byl "o třech lidech, co šli svojí cestou",
poukazujíc na závislost a nový vztah Granta Harta, Nortonovu svatbu a otevření restaurace a jeho vlastní léčení z dlouholetého alkoholismu.

Po rozpadu kapely ještě vyšlo album "The living end" poskládané z živých nahrávek. Bob
Mould později řekl, že tohle album nikdy neslyšel...

Mould a Hart pak stále hrají, každý zvlášť, a basák Norton si otevřel s manželkou rodinnou
restauraci "The Nortons" v Red Wings v Minnesotě. Později se rozvedli a restaurace je teď zavřená. Norton se prý vrátil k hudbě...

"Hüsker Dü" jsou určitě jedna z nejzajímavějších kapel v historii alternativního rocku celkově.
Přirovnal bych je možná trošku k "Fugazzi", ale tohle srovnání značně pokulhává. A i když
sami nikdy slavní nebyli, tak ovlivnili spoustu budoucích hvězd, namátkou "Pixies", nebo
"Nirvanu".

Většina informací převzata z anglické wikipedie, kdo chce vědět víc, ať se vyzbrojí nějakým
světovým jazykem a použije google. V češtine si myslím nenajdete nic jiného než tenhle můj
výplod.