Vznik elektrické kytary a „distortion“ efektu

Pokusy o elektrický přenos zvuku ze strun sahají až k počátkům dvacátého století. V desátých a dvacátých letech vznikají patenty, které řeší přenos zvuku uhlíkovými mikrofony zabudovanými přímo v hudebních nástrojích, anebo v jejich kobylkách. Tento přenos byl ale velice nekvalitní, protože vibrace snímané z kobylky umístěné na povrchu nástroje, vytvářely jen slabý signál.  

 

pánev

První čistě elektrickou kytaru navrhli roku 1931 američané George Beauchamp a Paul Barth z „National Guitar Corporation“. Měla kulaté hliníkové tělo, kvůli kterému získala přezdívku „Frying pan“ (pánev). Model „A-22“, jak se nástroj oficiálně jmenoval, byl pedálová steel kytara, určená převážně k hraní havajské hudby, která v té době byla ohromně oblíbená.
Prodávat se začala roku 1932 firmou „Ro-Pat-In Corporation”, která se od roku 1934 až do dnešních dob jmenuje “Rickenbacker”. Vzhledem k tomu, že Beauchamp získal patent až roku 1937, mohli se zapojit i ostatní výrobci, což se jemu asi nelíbilo, ale dost to pomohlo vývoji elektrických kytar celkově.

 

 

 Potřeba elektricky zesílených kytar se objevila v době velkých orchestrů a big bandů, kde akustické kytary prostě přestávaly být slyšet.



Vivi-Tone 1934

 

 

  První “španělskou” elektrickou kytaru s plným tělem začala vyrábět firma “Vivi-Tone”, kolem roku 1934, záhy následovaná firmami “Rickenbacker” a “Slingerland”. Těla kytar byla ze dřeva, bakelitu, nebo překližky, na dřevěném rámu.

 

 



Gibson ES 150

 Firma “Gibson” začala vyrábět elektrické kytary roku 1936, a to modelem “ES-150”. ES byla zkratka “Electric Spanish” a 150 byla cena v dolarech,  prodávala se společně s odpovídajícím šestilampovým zesilovačem.

 

 

Roku 1940 vytváří inovátor a nadšenec Les Paul kytaru přezdívanou “log guitar” (špalek). Vyrobil jí opravdu z borovicového špalku o velikosti 4x4 palce. Po stranách byly dvě odnímatelné poloviny akustické kytary “Ephiphone”, což vypadalo přinejmenším zvláštně. (Mimochodem se nijak nepodobá a ani jinak nesouvisí s kytarou “Les Paul” vyráběnou později firmou “Gibson”.) Tím, že tělo kytary nebylo duté, vyřešil Les Paul problém se zpětnou vazbou, který byl u elektrických "španělek" docela výrazný. Nebyl sice zdaleka první, ale byl to jeden z průkopníků, bez kterých by rock´n´roll přinejmenším nebyl takový jak ho známe, pokud by vůbec existoval. A to fakt nepřeháním. Od jeho časů se kytary zas až tak moc nezměnily, princip zůstává úplně stejný.

 

Vzhledem k tomu, že první kytarové zesilovače měli relativně nízkou zvukovou věrnost, tak při vyšší hlasitosti docházelo ke zkreslení. Tento nejprve nechtěný efekt několik hudebníků tak nadchnul, že ho začali uměle vytvářet, a tak vzniká charakteristický zvuk, bez kterého by snad ani dneska hudba nebyla hudbou.

 Jedna z nejstarších nahrávek se zkreslenou kytarou je song “Rocket 88” od “Ike Turnera and the Kings of Rhytm” z roku 1951, ve kterém kytarista Willie Kizart použil zesilovač, který mu snad nějak vypadl z auta při cestě do studia. Když začali nahrávat, tak to hrálo nějak nakřáple, což se jim zalíbilo, a tak prý vzniknul první r´n´r song. Ale už v letech 1949 až 1950 někteří průkopníci schválně přebuzovali zesilovače tak, aby dosáhli zkresleného zvuku.

  Od půlky padesátých let začínají rockoví kytaristé různě “vylepšovat” svoje zesilovače i reproduktory, aby vytvořili co nejostřejší zkreslení. Například Pat Hare v písních “Cotton crop blues” a “I´m gonna murder my baby” z roku 1954, podle vlastních slov točí knoflíkem "volume" doprava, “dokud reprák nezačne křičet”. Po pravdě, kytaru tam má zbustrovanou dobře, ale jinak je to klasické pomalé blues. V této době se různě vytahují lampy, řežou díry do membrán reproduktorů, a tak podobně... 

 Obrovské oblíbenosti a rozšíření dosahuje efekt “distortion” po vydání singlu “You really got me” od “The Kinks”, roku 1964. Tenhle zvuk vytvořil kytarista “The Kinks” Dave Davies tak, že břitvou rozřezal svůj reproduktor…

  Po vydání singlu “(I can´t get no) Satisfaction” roku 1965, kde Keith Richards z “Rolling Stones” použil pedálový efekt “Gibson Maestro Fuzztone” (vyráběný a prodávaný ale už od roku 1962), už se “distortion” stává stálou součástí rockové hudby. Používají ho všichni, od Jimmiho Hendrixe přes Carlose Santanu po “The Beatles”.

 Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přicházejí kapely jako “Black Sabbath”, “Deep Purple” a “Led Zeppelin“, které položí základy heavy metalového zvuku kombinací vysoké hlasitosti a velkého zkreslení, a tím se otevírá cesta i k punk rocku a dalším stylům...