Fugazi



Picciotto, Canty, Lally, MacKeye

 Všechno to začalo v září 1986, když bývalý frontman hardcorové legendy „Minor threat“ Ian MacKaye, oslovil bývalého bubeníka z kapely „Dag Nasty“ Colina Searse a basáka Joeyho Lallyho. Po pár měsících zkoušení se Sears vrátil do „Dag Nasty“, a místo něj přišel Brendan Canty z kapely „Rites of Spring“. Jednou zašel na zkoušku za Cantym jeho kamarád Guy Picciotto,bývalý kytarista ze stejné kapely, který později přiznal, že se k nim chtěl ihned přidat, ale byl pak rozčarován, protože to vypadalo že tam pro něj nebude využití.

 Po Cantyho počáteční nejistotě co vlastně chce v budoucnu dělat, kapela oznámila první koncert ve „Wilson Center“ na začátek září 1987. Kapela stále neměla název takže MacKaye vybral slovo „fugazi“ z povídkové knihy o vietnamské válce „Nam“, od Marka Bakera. Toto slovo je tam použito jako akronym pro frázi „Fucked Up, Got Ambushed, Zipped In“.  

 Na zkoušky začíná chodit i Picciotto, který inspirován hip-hopem, doplňuje MacKaye ve zpěvu jako tzv hypeman.    ---Vysvětlím na příkladu kapely „Public Enemy“. Tam jsou dva lidé co rapují, jeden je hlavní zpěvák (Chuck D), a druhý (Flavor Flav) mu přizvukuje, různě s ním „debatuje“ a reaguje na to co ten hlavní říká, komunikuje s obecenstvem a dělá vlastně hlavně šou: to je hypeman.---    Když se pak rozpadla aktuální Picciottova kapela „Happy go Licky“, MacKaye mu nabídne stálé členství, což on samozřejmě přijme.

  V lednu 1988 se „Fugazi“ vydávají na své první tour a v červnu nahrávají i stejnojmenné debutové EP. (Někdy uváděné jako „7 songs“.) Krátce na to se vydávají na náročné evropské tour, na jehož závěru nahrávají materiál na jejich zamýšlené debutové album. Nicméně členové kapely byli vyčerpáni z koncertování a výsledné nahrávky je neuspokojily, takže byly použity pouze některé, a výsledkem bylo další EP „Margin Walker“. Roku 1989 byly obě EP vydány jako známé album „13 songs“.

 Hned jak se kapela vrátila z Evropy, začal Guy Picciotto, nespokojený se svou rolí druhého zpěváka, hrát i na kytaru. Tím vzniká ustálená sestava, která se pak již nemění. Ian MacKaye: kytara a zpěv, Guy Picciotto: kytara a zpěv, Joe Lally: basa a Brendan Canty: bicí.

 Tím, že Picciotto začal hrát na kytaru, mohli „Fugazi“ konečně začít pořádně tvořit hudbu jako kapela, a ne jako dosud, kdy všechno vymýšlel a psal MacKaye. V závislosti na tom byli při práci na nových věcech pro album různě vylepšeny i nějaké starší písně, jako třeba „Merchandise“ a „Turnover“.

 Album „Repeater“ vyšlo 19. dubna 1990 u „Dischord Records“ a zpočátku se ani neumístilo v „Billboard top200“ a ani nedosáhlo nějakého komerčního úspěchu. Kapela zatím trávila většinu z let 1990 a 1991 na tour k propagaci desky, kdy od března 1990 do června 1991 odehrála 250 koncertů. Návštěvnost byla většinou tisíc a víc lidí a tour bylo celosvětové. V létě 1991 dosáhl počet prodaných desek 300 000ks, což bylo opravdu hodně, vzhledem k tomu že šlo o nezávislý label s minimální reklamou. Když se kapelu pokusily zlanařit major labely, tak odmítla s tím, že „Dischord“ se o ní postará stejně dobře.

 Alba „Repeater“ se jen v USA prodalo milion kusů a celosvětově dva miliony. Dnes je kritikou tato deska přijímána jako důležitá součást alternativní rockové hudby, která předcházela „Nevermind“ od „Nirvany“, nebo „Ten“ od „Pearl Jam“, které ve své době nečekaně protlačily tento styl do mainstreamu.






Steady Diet of Nothing

Druhá deska „Steady Diet of Nothing“ vychází v červenci 1991. Po úspěchu „Repeatera“ bylo album velmi očekáváno, a již šest měsíců před vydáním, měli v „Dischord Records“ předobjednávky na 160 000 kusů.

 Třetí album „In on the Kill Taker“ nahrávají „Fugazi“ v Chicagu na podzim 1992 a vychází 30 června 1993. Protože právě probíhá všeobecný boom alternativní hudby, stává se jejich první nahrávkou, která se dostane do „Billboard top200“ a pochvalné reakce se objevují i v magazínech jako „Spin“, „Rolling Stone“ a „TIME“. Za první týden se prodalo 180 000 kusů a stalo se tak průlomovým albem kapely.




In on the Kill Taker

 Po vydání „In on the Kill Taker“ začínají „Fugazi“ vyprodávat velké stadiony a arény, a také přichází více lukrativní nabídky major labelů. Během vystoupení v „Roseland Ballroom“ v New Yorku, sále pro 3000 lidí, který vyprodali 3 dny po sobě v září 1993, za nimi do backstage přišel hudební magnát a prezident „Atlantic Records“ Ahmet Ertegün a nabídl jim „cokoliv co budou chtít“, jejich vlastní dceřinný label, a víc než deset milionů dolarů, jen když podepíšou smlouvu. Fugazi odmítli. Také organizátoři megafestivalu „Lollapalooza“ je chtěli jako hlavní hvězdy pro rok 1993. O tom prý členové kapely přemýšleli, ale po zralé úvaze nakonec odmítli.

 Po ukončení tour k desce „In on the Kill Taker“ na podzim roku 1994, začali „Fugazi“ psát materiál pro své čtvrté album „Red Medicine“. Na tom se víc pustili do experimentování se zvukem ve studiu a celkově posunuli jejich tvorbu blíž k art rocku. Kapela pak absolvovala rozsáhlé celosvětové tour, kdy mezi březnem 1995 a listopadem 1996, odehrála 172 koncertů.

 Po tomto velmi vyčerpávajícím tour si kapela dala dlouhou pauzu, a také začala pomalu tvořit materiál na další desku. V březnu 1997 se zavřeli do studia a začali natáčet něco, z čehož se později stalo album „End Hits“. Kapela schválně natáčela pomalu a v klidu, zkoušela různé nové techniky a trávila spoustu času experimentováním se zvukem. Natáčení nakonec trvalo sedm měsíců(!) a začali i kolovat zvěsti, že půjde o poslední desku „Fugazi“. Album vyšlo 28. dubna 1998 a bylo velmi komerčně úspěšné, i když kritici reagovali spíš rozpačitě.

 Roku 1999 pak začínají „Fugazi“ pracovat na albu „The Argument“. Příprava materiálu jim tentokrát zabrala neobvykle mnoho času, protože každý člen kapely přinesl svoje riffy a nápady, které se pak dlouze upravovali a pilovali do konečné podoby. Natáčení trvalo od ledna do dubna 2001, ale nejvíc času zabralo konečné mixování, které bylo velice náročné zvlášť u bicích nástrojů, které se natáčely velice precizně, s různými sestavami, jednotlivými bubny i činely, což je hodně znát na konečné celkové atmosféře desky.

 „The Argument“ vyšel u „Dischord Records“ 16 října 2001 společně s EP „Furniture + 2“, skoro čtyři roky po albu „End Hits“. Album bylo opět velice komerčně úspěšné, za první týden se prodalo 170 000 kusů. Arion Berger z magazínu „Rolling Stone“ ho označil za osvěžující a intelektuálské a Chris True z „AllMusic“ poznamenal, že skupina opět zvedla laťku sama sobě i ostatním. Členové kapely už se v této době věnují jiným pracovním i osobním záležitostem, takže tentokrát už kapela netrávila tolik času koncertováním. Za roky 2001 a 2002 odehrála pouhých 32 představení.

 Po třech vyprodaných koncertech v Lodnýně, 2., 3., a 4. listopadu 2002 vyhlásili „Fugazi“ časově neomezenou přestávku, aby se mohli více věnovat svým blízkým, a také jiným projektům. Tato přestávka trvá do dnešních dnů.

 Od té doby se pravidelně objevují fámy, že na tom a tom festivalu zahrají. Až v březnu 2011 MacKaye potvrdil, že dostávali až šílené finanční nabídky, ale že „Fugazi“ nejsou o penězích, a když přijde čas a nálada, tak je možné, že opět začnou spolu hrát. Něco v tom smyslu prohlásil i basák Joey Lally v listopadu 2011, takže v knize jménem „Fugazi“ možná ještě přibyde nějaká ta kapitola…