L7

 Název L7 bývá často mylně vykládán jako jiné označení pro sexuální polohu 69. Ve skutečnosti je to slangový výraz pro slovo square, který se používal hlavně v padesátých letech v USA. Slovo square může potom v angličtině znamenat náměstí, čtverec, cigaretu (tabákovou), nebo hanlivé označení pro osobu co je tzv „out“, a možná ještě spoustu dalšího, můžete si vybrat. Když potom uděláte z palců a ukazováků na rukou čtverec, tak dostanete L7.

 Kapelu L7 znám asi tak od svých patnácti let, kdy jí poslouchal jeden můj kámoš. Mě se v té době líbil jenom jeden song, ten nejprofláklejší, Pretend We´re Dead, a jinak mi to přišlo moc pomalý a nudný. A jak už to tak bývá, někdy v pětadvaceti se mi začali L7 líbit a líbí se mi dodnes.

 Kapelu L7 založila roku 1985 tehdy pětadvacetiletá zpěvačka a kytaristka Suzi Gardner, společně s dvaadvacetiletou zpěvačkou a kytaristkou Donitou Sparks. Původního basáka René Lucase a bubeníka Roye Koutskyho brzo vystřídala devatenáctiletá basačka Jennifer Finch a pětadvacetiletá bubenice Demetra „Dee“ Plakas. Kapela vznikla v Los Angeles, i když Donita Sparks a Demetra Plakas pocházejí z Chicaga. Všechny čtyři předtím působily v různých punkových kapelách, Suzi Gardner zpívala na singlu Slip it in od Black Flag z roku 1984 a psala pro LA Weekly.



L7

 Roku 1987 nahrávají desku s názvem L7, která vychází o rok později. Na bicí na ní hraje ještě Roy Koutsky a je to hudebně takový mix pomalejšího punk rocku, grunge a heavy metalu. Album vychází u labelu Epitaph Bretta Gurewitze z Bad Religion.

 V září 1990 vychází šestipísňové 12“EP Smell the Magic. To je v červenci 1991 doplněno o tři další nahrávky a vydáno na CD. První věc z této desky, skvělá píseň Shove, byla vydána jako debutový singl kapely. Na této desce už mají svůj klasický hutný a těžký zvuk, který dokáže chytnout za... co chcete. Mimochodem, v ČB na Lannovce v krámku Globus International, bylo k sehnání tohle tričko, za tehdy astronomických 250 Kčs :-).

 Téhož roku také L7 zakládají hnutí Pro-choice, které se znaží podporovat právo žen na potrat, což je (nejen) v Americe dodnes hodně kontroverzní téma, a práva žen všeobecně. Zároveň rozjíždějí benefiční koncerty Rock for Choice na podporu tohoto hnutí. Koncerty probíhají deset let, a podpoří je kapely jako Pearl Jam, Nirvana, Red Hot Chili Peppers a Rage Against the Machine.

 Třetí album, Bricks are Heavy, vychází 14. dubna 1992. Produkovaly ho společně s Butchem Vigem ze skupiny Garbage, který sedm měsíců předtím produkoval taky Nevermind od Nirvany. Byla to doba grungeového šílenství, takže se z L7 rázem staly hvězdy a z písně Pretend we´re Dead celosvětový megahit.



Donita Sparks

  V roce 1992 hrají na festivalu v anglickém Readingu, kde mají nějaké problémy s aparátem a musí kvůli tomu pozdržet koncert. Dav pod pódiem začal být netrpělivý a naštvaný, takže házel po kapele bláto a různě ji urážel. V reakci na to si Donita Sparks vytáhla tampon a hodila ho do davu křičíc:„Sežerte můj použitej tampon, zmrdi!“ (Eat my used tampon, fuckers!) a byl klid. Donita Sparks se za to dodneška odmítá omluvit, což se jí ani trochu nedivím.

 Ten samý rok vyvolaly pozdvižení opět v Anglii, když si v zábavném pořadu The Word, opět Donita Sparks, stáhla ke koci songu Pretend We´re Dead kalhoty a dohrála polonahá. Klip je tady a je to dost dobrý.

Roku 1993 se mihly v americkém filmu Point of no Return, který se česky jmenuje z nějakého podivného důvodu Zabiják. Což je mimochodem remake o tři roky staršího francouzko-italského filmu Nikita, v ČR opět kreativně přejmenovaném na Brutální Nikitu…

 O rok později účinkují pod jménem Camel Lips (velbloudí rty) také ve filmu Serial Mum (česky Šest vražd stačí, maminko!), což má být odkaz na vzhled dámského rozkroku v těsných kalhotech. Používá se i výraz camel toe (velbloudí prst).

Hungry for Stink

 Čtvrtá deska, Hungry for Stink, vyšla v červenci 1994. Souběžně s vydáním této desky jela kapela tour na putovním megafestivalu Lolapallooza, kde sdílela pódium s hvězdami té doby, jako například Smashing Pumpkins, Beastie Boys, Green Day a mnoho dalších. Cover verzi jejich písně Fuel my Fire z tohoto alba, pak v roce 1997 natočila britská skupina The Prodigy na desku Fat of the Land.

The Beauty Process: Triple Platinum

 Během natáčení páté desky The Beauty Process: Triple Platinum, na přelomu let 1996 a 1997, odchází z kapely basačka Jennifer Finch, která je rychle nahrazena Gretou Brinkman. Basu na tomto albu nahrávají napůl Donita Sparks právě s Gretou Brinkman. Ta je hned téhož roku vystřídána Gail Greenwoodovou z kapely Belly.

 Zatím poslední album Slap-Happy, vyšlo roku 1999. Jako reklama na tuto desku, přeletělo nad obecenstvem festivalu Lilith Fair probíhajícího v Pasadeně v Kalifornii letadlo s nápisem: “Znuzení? Unavení? Zkuste L7” (Bored? Tired? Try L7). Nazítří přeletělo další letadlo s reklamou, tentokrát na Warped tour festivalu v Asbury Parku v New Jersey. Stálo na ní: “Warped potřebuje více bobrů… s láskou L7” (Warped needs more beaver… love L7). Byla to narážka na poměr mužských a ženských kapel na festivalu.



Dee Plakas

 V tomto roce taky kapela na jednom svém londýnském vystoupení dá do soutěže noc s tehdy čtyřicetiletou bubenicí Demetrou Plakas. Jak to dopadlo jsem nikde nezjistil, někde se píše že šťastný výherce strávil noc v jejich tourbusu, ale kdo ví jak to bylo doopravdy…

 Z kapely pak v této době odchází i Gail Greenwood, kterou vystřídá Janis Tanaka ze sanfrancisské kapely Stone Fox. Tanaka jde později hrát na basu do kapely zpěvačky Pink.

 Od roku 2001 kapela v podstatě neexistuje, Sparks a Plakas spolu hrají v kapele Donita Sparks and The Stellar Moments a Jennifer Finch působí v punkové kapele The Shocker.

 L7 byla kapela, kde nešlo vždy jenom o hudbu. Její členky byly (a jsou) feministické aktivistky a jako takové jsou mnoha lidmi nenáviděny a zatracovány. Spousta rádoby moralistů si na ně s radostí ukáže prstem, ale myslím že jim a jejich posluchačům je to úplně u prdele. Pro hudbu i svoji věc toho udělaly opravdu hodně a to se počítá.