Fugazi



Picciotto, Canty, Lally, MacKeye

 Všechno to začalo v září 1986, když bývalý frontman hardcorové legendy „Minor threat“ Ian MacKaye, oslovil bývalého bubeníka z kapely „Dag Nasty“ Colina Searse a basáka Joeyho Lallyho. Po pár měsících zkoušení se Sears vrátil do „Dag Nasty“, a místo něj přišel Brendan Canty z kapely „Rites of Spring“. Jednou zašel na zkoušku za Cantym jeho kamarád Guy Picciotto,bývalý kytarista ze stejné kapely, který později přiznal, že se k nim chtěl ihned přidat, ale byl pak rozčarován, protože to vypadalo že tam pro něj nebude využití.

 Po Cantyho počáteční nejistotě co vlastně chce v budoucnu dělat, kapela oznámila první koncert ve „Wilson Center“ na začátek září 1987. Kapela stále neměla název takže MacKaye vybral slovo „fugazi“ z povídkové knihy o vietnamské válce „Nam“, od Marka Bakera. Toto slovo je tam použito jako akronym pro frázi „Fucked Up, Got Ambushed, Zipped In“.  

 Na zkoušky začíná chodit i Picciotto, který inspirován hip-hopem, doplňuje MacKaye ve zpěvu jako tzv hypeman.    ---Vysvětlím na příkladu kapely „Public Enemy“. Tam jsou dva lidé co rapují, jeden je hlavní zpěvák (Chuck D), a druhý (Flavor Flav) mu přizvukuje, různě s ním „debatuje“ a reaguje na to co ten hlavní říká, komunikuje s obecenstvem a dělá vlastně hlavně šou: to je hypeman.---    Když se pak rozpadla aktuální Picciottova kapela „Happy go Licky“, MacKaye mu nabídne stálé členství, což on samozřejmě přijme.

  V lednu 1988 se „Fugazi“ vydávají na své první tour a v červnu nahrávají i stejnojmenné debutové EP. (Někdy uváděné jako „7 songs“.) Krátce na to se vydávají na náročné evropské tour, na jehož závěru nahrávají materiál na jejich zamýšlené debutové album. Nicméně členové kapely byli vyčerpáni z koncertování a výsledné nahrávky je neuspokojily, takže byly použity pouze některé, a výsledkem bylo další EP „Margin Walker“. Roku 1989 byly obě EP vydány jako známé album „13 songs“.

 Hned jak se kapela vrátila z Evropy, začal Guy Picciotto, nespokojený se svou rolí druhého zpěváka, hrát i na kytaru. Tím vzniká ustálená sestava, která se pak již nemění. Ian MacKaye: kytara a zpěv, Guy Picciotto: kytara a zpěv, Joe Lally: basa a Brendan Canty: bicí.

 Tím, že Picciotto začal hrát na kytaru, mohli „Fugazi“ konečně začít pořádně tvořit hudbu jako kapela, a ne jako dosud, kdy všechno vymýšlel a psal MacKaye. V závislosti na tom byli při práci na nových věcech pro album různě vylepšeny i nějaké starší písně, jako třeba „Merchandise“ a „Turnover“.

 Album „Repeater“ vyšlo 19. dubna 1990 u „Dischord Records“ a zpočátku se ani neumístilo v „Billboard top200“ a ani nedosáhlo nějakého komerčního úspěchu. Kapela zatím trávila většinu z let 1990 a 1991 na tour k propagaci desky, kdy od března 1990 do června 1991 odehrála 250 koncertů. Návštěvnost byla většinou tisíc a víc lidí a tour bylo celosvětové. V létě 1991 dosáhl počet prodaných desek 300 000ks, což bylo opravdu hodně, vzhledem k tomu že šlo o nezávislý label s minimální reklamou. Když se kapelu pokusily zlanařit major labely, tak odmítla s tím, že „Dischord“ se o ní postará stejně dobře.

 Alba „Repeater“ se jen v USA prodalo milion kusů a celosvětově dva miliony. Dnes je kritikou tato deska přijímána jako důležitá součást alternativní rockové hudby, která předcházela „Nevermind“ od „Nirvany“, nebo „Ten“ od „Pearl Jam“, které ve své době nečekaně protlačily tento styl do mainstreamu.






Steady Diet of Nothing

Druhá deska „Steady Diet of Nothing“ vychází v červenci 1991. Po úspěchu „Repeatera“ bylo album velmi očekáváno, a již šest měsíců před vydáním, měli v „Dischord Records“ předobjednávky na 160 000 kusů.

 Třetí album „In on the Kill Taker“ nahrávají „Fugazi“ v Chicagu na podzim 1992 a vychází 30 června 1993. Protože právě probíhá všeobecný boom alternativní hudby, stává se jejich první nahrávkou, která se dostane do „Billboard top200“ a pochvalné reakce se objevují i v magazínech jako „Spin“, „Rolling Stone“ a „TIME“. Za první týden se prodalo 180 000 kusů a stalo se tak průlomovým albem kapely.




In on the Kill Taker

 Po vydání „In on the Kill Taker“ začínají „Fugazi“ vyprodávat velké stadiony a arény, a také přichází více lukrativní nabídky major labelů. Během vystoupení v „Roseland Ballroom“ v New Yorku, sále pro 3000 lidí, který vyprodali 3 dny po sobě v září 1993, za nimi do backstage přišel hudební magnát a prezident „Atlantic Records“ Ahmet Ertegün a nabídl jim „cokoliv co budou chtít“, jejich vlastní dceřinný label, a víc než deset milionů dolarů, jen když podepíšou smlouvu. Fugazi odmítli. Také organizátoři megafestivalu „Lollapalooza“ je chtěli jako hlavní hvězdy pro rok 1993. O tom prý členové kapely přemýšleli, ale po zralé úvaze nakonec odmítli.

 Po ukončení tour k desce „In on the Kill Taker“ na podzim roku 1994, začali „Fugazi“ psát materiál pro své čtvrté album „Red Medicine“. Na tom se víc pustili do experimentování se zvukem ve studiu a celkově posunuli jejich tvorbu blíž k art rocku. Kapela pak absolvovala rozsáhlé celosvětové tour, kdy mezi březnem 1995 a listopadem 1996, odehrála 172 koncertů.

 Po tomto velmi vyčerpávajícím tour si kapela dala dlouhou pauzu, a také začala pomalu tvořit materiál na další desku. V březnu 1997 se zavřeli do studia a začali natáčet něco, z čehož se později stalo album „End Hits“. Kapela schválně natáčela pomalu a v klidu, zkoušela různé nové techniky a trávila spoustu času experimentováním se zvukem. Natáčení nakonec trvalo sedm měsíců(!) a začali i kolovat zvěsti, že půjde o poslední desku „Fugazi“. Album vyšlo 28. dubna 1998 a bylo velmi komerčně úspěšné, i když kritici reagovali spíš rozpačitě.

 Roku 1999 pak začínají „Fugazi“ pracovat na albu „The Argument“. Příprava materiálu jim tentokrát zabrala neobvykle mnoho času, protože každý člen kapely přinesl svoje riffy a nápady, které se pak dlouze upravovali a pilovali do konečné podoby. Natáčení trvalo od ledna do dubna 2001, ale nejvíc času zabralo konečné mixování, které bylo velice náročné zvlášť u bicích nástrojů, které se natáčely velice precizně, s různými sestavami, jednotlivými bubny i činely, což je hodně znát na konečné celkové atmosféře desky.

 „The Argument“ vyšel u „Dischord Records“ 16 října 2001 společně s EP „Furniture + 2“, skoro čtyři roky po albu „End Hits“. Album bylo opět velice komerčně úspěšné, za první týden se prodalo 170 000 kusů. Arion Berger z magazínu „Rolling Stone“ ho označil za osvěžující a intelektuálské a Chris True z „AllMusic“ poznamenal, že skupina opět zvedla laťku sama sobě i ostatním. Členové kapely už se v této době věnují jiným pracovním i osobním záležitostem, takže tentokrát už kapela netrávila tolik času koncertováním. Za roky 2001 a 2002 odehrála pouhých 32 představení.

 Po třech vyprodaných koncertech v Lodnýně, 2., 3., a 4. listopadu 2002 vyhlásili „Fugazi“ časově neomezenou přestávku, aby se mohli více věnovat svým blízkým, a také jiným projektům. Tato přestávka trvá do dnešních dnů.

 Od té doby se pravidelně objevují fámy, že na tom a tom festivalu zahrají. Až v březnu 2011 MacKaye potvrdil, že dostávali až šílené finanční nabídky, ale že „Fugazi“ nejsou o penězích, a když přijde čas a nálada, tak je možné, že opět začnou spolu hrát. Něco v tom smyslu prohlásil i basák Joey Lally v listopadu 2011, takže v knize jménem „Fugazi“ možná ještě přibyde nějaká ta kapitola…

Vznik elektrické kytary a „distortion“ efektu

Pokusy o elektrický přenos zvuku ze strun sahají až k počátkům dvacátého století. V desátých a dvacátých letech vznikají patenty, které řeší přenos zvuku uhlíkovými mikrofony zabudovanými přímo v hudebních nástrojích, anebo v jejich kobylkách. Tento přenos byl ale velice nekvalitní, protože vibrace snímané z kobylky umístěné na povrchu nástroje, vytvářely jen slabý signál.  

 

pánev

První čistě elektrickou kytaru navrhli roku 1931 američané George Beauchamp a Paul Barth z „National Guitar Corporation“. Měla kulaté hliníkové tělo, kvůli kterému získala přezdívku „Frying pan“ (pánev). Model „A-22“, jak se nástroj oficiálně jmenoval, byl pedálová steel kytara, určená převážně k hraní havajské hudby, která v té době byla ohromně oblíbená.
Prodávat se začala roku 1932 firmou „Ro-Pat-In Corporation”, která se od roku 1934 až do dnešních dob jmenuje “Rickenbacker”. Vzhledem k tomu, že Beauchamp získal patent až roku 1937, mohli se zapojit i ostatní výrobci, což se jemu asi nelíbilo, ale dost to pomohlo vývoji elektrických kytar celkově.

 

 

 Potřeba elektricky zesílených kytar se objevila v době velkých orchestrů a big bandů, kde akustické kytary prostě přestávaly být slyšet.



Vivi-Tone 1934

 

 

  První “španělskou” elektrickou kytaru s plným tělem začala vyrábět firma “Vivi-Tone”, kolem roku 1934, záhy následovaná firmami “Rickenbacker” a “Slingerland”. Těla kytar byla ze dřeva, bakelitu, nebo překližky, na dřevěném rámu.

 

 



Gibson ES 150

 Firma “Gibson” začala vyrábět elektrické kytary roku 1936, a to modelem “ES-150”. ES byla zkratka “Electric Spanish” a 150 byla cena v dolarech,  prodávala se společně s odpovídajícím šestilampovým zesilovačem.

 

 

Roku 1940 vytváří inovátor a nadšenec Les Paul kytaru přezdívanou “log guitar” (špalek). Vyrobil jí opravdu z borovicového špalku o velikosti 4x4 palce. Po stranách byly dvě odnímatelné poloviny akustické kytary “Ephiphone”, což vypadalo přinejmenším zvláštně. (Mimochodem se nijak nepodobá a ani jinak nesouvisí s kytarou “Les Paul” vyráběnou později firmou “Gibson”.) Tím, že tělo kytary nebylo duté, vyřešil Les Paul problém se zpětnou vazbou, který byl u elektrických "španělek" docela výrazný. Nebyl sice zdaleka první, ale byl to jeden z průkopníků, bez kterých by rock´n´roll přinejmenším nebyl takový jak ho známe, pokud by vůbec existoval. A to fakt nepřeháním. Od jeho časů se kytary zas až tak moc nezměnily, princip zůstává úplně stejný.

 

Vzhledem k tomu, že první kytarové zesilovače měli relativně nízkou zvukovou věrnost, tak při vyšší hlasitosti docházelo ke zkreslení. Tento nejprve nechtěný efekt několik hudebníků tak nadchnul, že ho začali uměle vytvářet, a tak vzniká charakteristický zvuk, bez kterého by snad ani dneska hudba nebyla hudbou.

 Jedna z nejstarších nahrávek se zkreslenou kytarou je song “Rocket 88” od “Ike Turnera and the Kings of Rhytm” z roku 1951, ve kterém kytarista Willie Kizart použil zesilovač, který mu snad nějak vypadl z auta při cestě do studia. Když začali nahrávat, tak to hrálo nějak nakřáple, což se jim zalíbilo, a tak prý vzniknul první r´n´r song. Ale už v letech 1949 až 1950 někteří průkopníci schválně přebuzovali zesilovače tak, aby dosáhli zkresleného zvuku.

  Od půlky padesátých let začínají rockoví kytaristé různě “vylepšovat” svoje zesilovače i reproduktory, aby vytvořili co nejostřejší zkreslení. Například Pat Hare v písních “Cotton crop blues” a “I´m gonna murder my baby” z roku 1954, podle vlastních slov točí knoflíkem "volume" doprava, “dokud reprák nezačne křičet”. Po pravdě, kytaru tam má zbustrovanou dobře, ale jinak je to klasické pomalé blues. V této době se různě vytahují lampy, řežou díry do membrán reproduktorů, a tak podobně... 

 Obrovské oblíbenosti a rozšíření dosahuje efekt “distortion” po vydání singlu “You really got me” od “The Kinks”, roku 1964. Tenhle zvuk vytvořil kytarista “The Kinks” Dave Davies tak, že břitvou rozřezal svůj reproduktor…

  Po vydání singlu “(I can´t get no) Satisfaction” roku 1965, kde Keith Richards z “Rolling Stones” použil pedálový efekt “Gibson Maestro Fuzztone” (vyráběný a prodávaný ale už od roku 1962), už se “distortion” stává stálou součástí rockové hudby. Používají ho všichni, od Jimmiho Hendrixe přes Carlose Santanu po “The Beatles”.

 Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přicházejí kapely jako “Black Sabbath”, “Deep Purple” a “Led Zeppelin“, které položí základy heavy metalového zvuku kombinací vysoké hlasitosti a velkého zkreslení, a tím se otevírá cesta i k punk rocku a dalším stylům...

 

 

 

 

Reagan Youth

  O týhle kapele jsem se dozvěděl až tak v roce 2003, z klipu „NOFX“ k písni „Franco un-american“, kde se někdy v půlce zpívá „I'm listening to Public Enemy and Reagan Youth“ a proběhnou tam fotky z nějakýho koncertu. Začal jsem se o ně zajímat a zjistil, že je to  jedna z nejzásadnějších NY kapel, což jsem do tý doby fakt nevěděl…

 Byli to provokatéři, což je taky daný tím, že začínali v šestnácti. Používali nacistickou symboliku a symboliku Ku-Klux-Klanu k zesměšnění Ronalda Reagana, který se právě v té době stal prezidentem USA. „Reagan Youth“ = „Reaganova mládež“, narážka na „Hitlerjugend“. Mimochodem, nácky v nich opravdu nehledejte, minimálně zpěvák Dave Rubinstein byl newyorský žid, a kapela se hlásila k anarchismu a k levicovým myšlenkám celkově. I když dost naivně.

 V kapele se taky neustále měnili lidi, takže v článku budu jmény zmiňovat převážně jen hlavní dva členy. Kdo chce vědět víc, ať hledá…

„Reagan Youth“ se dali dohromady na začátku roku 1980, na střední škole ve Forrest Hills v newyorském Queensu, kde se cca 6 let předtím dali dohromady taky „The Ramones“.

 Potkali se tu tehdy šestnáctiletí Dave Rubinstein (Dave Insurgent), zpěv a Paul Bakija (Paul Cripple), kytara. Po pár zkouškách pod jménem „Pus“, se po prvním vystoupení 22.8.1980, přejmenovali na „Reagan Youth“.

Asi nejznámější fotka, kdo je kdo fakt nevim, úplně vpravo asi Bakija.

 Rychle získali ohlas, a začali hrát po punkových klubech na Manhattanu. Po jednom koncertě v „CBGB´s“ si prý Bakijův tělocvikář oholil hlavu a vozil pak klukům aparát ve svém „Dodge Dart“.

 Po nahrání prvního čtyřpísňového dema v roce 1981, byli opět vyměněni basák s bubeníkem, a byla podepsána smlouva s labelem „R Radical“.

 Po maturitě vydávají své první 7“EP, sedmipísňové „Youth anthems for the new order“, které se stává hitem. Začínají hrát po celých USA, a stávají se pravidelnými účastníky „nedělních hardcorových odpolední v „CBGB´s“.

 Krátce po významném tour v roce 1984 se opět mění basák s bubeníkem, kteří odcházejí do kapely „Samhain“ Glenna Danziga.  Roku 1985 přišel bubeník Javier Madriaga (Johnny Aztec), který hrál v té době ještě ve třech dalších kapelách.

 Ve druhé polovině osmdesátých let pořád jezdili po koncertech, deska se na punkovou kapelu dobře prodávala, ale život na cestě si vybíral svojí daň, a tak když Ronald Reagan v roce 1989 odešel z úřadu, “ReaganYouth” ohlásili konec.

volume 1

 I přes rozhodnutí ukončit kariéru, podepsali smlouvu na dvě desky s labelem “New red archives”, který nejprve vydává “Youth anthems for the new order” se třemi předtím nepoužitými songy pod názvem “volume 1” na LP. V roce 1990 Bakija, (nahrávající kytary i basu), Rubinstein a Madriaga, natáčeji poslední album “volume 2”. Tahle deska se hudebně vrhá trochu jinam, je o dost víc depresivní a temná.

 Bakija, Madriaga a Rubinstein spolu hrají dál v psychedelické kapele “House of God”, ale ta se brzy rozpadá kvůli Rubinsteinově narůstajícím problémům se zdravím. Od roku 1990 začíná pravidelně užívat heroin a je i jeho občasným dealerem. V konfliktech s jinými dealery je několikrát zbit baseballovou pálkou, díky čemuž tráví týdny po nemocnicích.

 V roce 1993 začíná chodit s jistou Tiffany Bresciani, která pro oba shání drogy prostitucí, a ten samý rok umírá jeho matka při autonehodě.

Dave Rubinstein

 Brzy poté spolu shání drogy na Houston street v New Yorku, když si Tiffany najme přátelsky vyhlížející řidič náklaďáku. Tiffany se nevrací, a když po pár dnech policajti zastaví ten samý náklaďák na Long Islandu, najdou v autě její mrtvolu. Řidičem byl totiž Joel Rifkin, později usvědčený jako masový vrah. Vzhledem k těmto okolnostem a pokračující heroinové závislosti, páchá brzy nato Rubinstein sebevraždu…

 Potom se dlouho kolem kapely nic neděje, jen občas vychází reedice jejich desek, nějaké kompilace a Bakija občas hraje věci “Reagan Youth” s jinými muzikanty. Roku 2002 plánuje s jedním z bývalých členů, Andym Bryanem vzpomínkový koncert v “CBGB´s”, ale nic z toho není kvůli nečekanému Bryanovu infarktu.

 Roku 2006 se schází Bakija (kytara), Pike (basa), Madriaga (bicí) a nový zpěvák Pat McGowen (Pat SpEd). Odehrají jeden koncert, a pak začne kapela opět “žít svým vlastním životem”. Hrají na pár místních akcích, a vroce 2007 jedou “Ressurection tour” společně s kapelou “Mouth sewn shut” z Bostonu.

 Kapela má zájem napsat třetí desku, která by vypovídala o době a životě Dava Insurgenta, a pokračuje v koncertování v Německu a Belgii v roce 2008, a v roce 2009 jede i celoevropské tour.

 Na začátku roku 2010 se zase začíná měnit sestava, zůstává jen Bakija, kolem kterého se točí další členové kapely jak na běžícím pásu. Roku 2011 vychází nová demonahrávka “Lucky 7”, která je k mání zdarma na netu. Pak se zase mění sestava a dokud Bakija neumře, tak se bude měnit navždy.

 Já se přiznám, že se mi z “Reagan Youth” líbí nejvíc ta nejstarší deska, trochu míň “volume 2” a tu novou nahrávku jsem bohužel stáhl a slyšel, a je to už jenom kopání do mrtvol, takovej neškodnej hard rock...

Paul Bakija dnes

 Navíc se nám politická korektnost vkrádá i do punk rocku, takže se na jejich oficiálních stránkách sice dozvíte, že si dělali srandu z republikánů a z Reagana, a že “Reagan youth” je podle “Hitler youth”, ale Hitler se tam píše jako Hilter. Překlep to není, je to tam hned dvakrát. Ne že bych tu chtěl vyvolávat nějaký Hitlery, ale přijde mi to dost pokrytecký, bejt strašnej rebel a “bojovat proti systému” a tak, a pak se bát napsat HITLER (Nebo je to jenom nějaká rádoby konspirační sračka, v tom se neorientuju).

 Paul Bakija má taky na svém facebookovém profilu napsáno, že je “živoucím důkazem Reaganových lží”. Co tím myslí ví jenom on, nebo Bůh, nebo Satan, nebo Reagan, nebo Hilter (sic)…

 Ale to nic nemění na tom, že to byla jedna z nejdůležitějších hc/punkových kapel v historii, akorát to měli zabalit v roce 1990 a nesnažit se o nemožný…

Hüsker dü

Kdysi, tak v roce 1997, jsem měl od někoho nahranou kazetu. Už nevím co na ní bylo, ale jako dohrávka jedné ze stran, bylo pár songů od kapely, s podivným názvem "Hüsker dü". Ten název mě celkem fascinoval, takže jsem čekal, co z toho vlastně vyleze. No, tenkrát mě to zklamalo. Znělo mi to jak nudnej, vesnickej heavy metal, a myslím že jsem to pak i něčím přemazal.

 Nedávno jsem si na tuhle kapelu nějak vzpomněl, stáhl si celou její diskografii v mp3, a za dva dny si jí celou poslechl. A tentokrát mě překvapili příjemně. Prvních pár nahrávek je klasickej US hardcore osmdesátých let, jako třeba "7 seconds", "Reagan Youth". nebo "Negative Approach". Pak jsem se dostal k oficiálně druhý studiový desce "Zen arcade" z roku 1984, která mi skoro vystřelila mozek z hlavy. Pár songů klasika US/hc, pár bych klidně přirovnal ke starým "Stromboli" Michala Pavlíčka, pár jich je čistá psychedelie, pár je pop, a celý dohromady to není vůbec nuda. Až na tuhle dvojdesku narazím na vynilu, tak po ní okamžitě hrábnu, stejně jako po těch starších. Novější desky jsou o hodně slabší, ale pořád to jde, i když už je to spíš takovej alternativní rock a občas i ten nudnej, vesnickej heavy metal. Myslím že na tý kazetě jsem měl něco z těch novějších...

No, v každým případě jsem se rozhodl o nich něco vyhledat, a podělit se o to tady.

Takže "Hüsker Dü" vznikli roku 1979, ve městě Saint Paul v Minnesotě, na Středozápadě USA. Původně hráli ve čtyřech, pod jiným názvem a s klávesama. Hráli hlavně covery, nějakej klasickej rock a spoustu věcí od "Ramones" (s klávesama!). Klávesáka pak vyrazili, a

1981

změnili jméno, podle v té době prý v USA populární stolní hry, "Husker Du". Což v Dánštině
a Norštině údajně znamená "Pamatuješ si?". Tenhle název zvolili, aby se odlišili od spousty v
tý době hrajících kapel s názvy, ve kterých bylo samé "Social-Red-Youth-Dynasty-Brigade-
Distortion".

Jako trio, ve složení Bob Mould: kytara a zpěv, Greg Norton: basa, a Grant Hart: bicí a zpěv,
začali roku 1980 pravidelně koncertovat v Minneapolis a jejich hudba se vyvinula v rychlej,
divokej a zemitej hardcore punk. V tý době taky přitáhli pozornost punkových matadorů jako
Grega Ginna z "Black Flag" a Jello Biafry z "Dead Kennedys", kteří jim pomohli představit se
novým fanouškům. Později také u Ginnovo labelu "SST records" vydali pár desek.

Roku 1981 začala kapela vydávat singly, u napůl jejich vlastním labelu "Reflex Records". O
rok později vydali živou nahrávku "Land speed record" a v roce 1983 ještě "Everything falls
apart", které byly obě přijaty velmi dobře.

Roku 1983 také vydávají za pomoci kapely "The Minutemen" mini album "Metal Circus",
které naznačuje, kterým směrem se chtějí nadále ubírat. Příklon k melodičtější hudbě a
tzv "college rocku" jim zajistil pozornost spousty univerzitních rádií, za což mohla zejména
Hartova píseň "Diane".

zleva: Norton, Hart, Mould

V této době se také kapela začíná chtít vymanit ze škatulky stylu hardcore. Bob Mould v
jednom rozhovoru pro fanzin "Matter" říká, že chtějí zkusit něco většího a jinýho, co bude
úplně mimo punk rock a podobně. A tak následující rok, 1984, spatří světlo světa dvojalbum
"Zen Arcade".

"Zen Arcade" je konceptuální dvojalbum, sledující osudy mladíka opouštějícího domov a
čelícího drsnému a neodpouštějícímu světu. Album si svou koncepcí i zpracováním vysloužilo
pochvalné kritiky i v mainstreamových médiích a pomohlo kapele najít další posluchače
mimo punkovou komunitu. David Fricke v recenzi pro "Rolling Stone" poznamenal že
v "Zen Arcade" se hadcore přiblížil opeře tak, jak je to nejvíc možné... Label SST nepočítal s
takovým zájmem, takže nechal vylisovat málo kusů desek "jenom mezi 3500 - 5000ks" :-),
takže bylo vyprodáno hned po začátku promo turné, a pak nebylo několik měsíců k sehnání,
což kapelu samozřejmě moc nepotěšilo.

Půl roku po "Zen Arcade", na začátku roku 1985, vychází další album, "New day rising",
a později během téhož roku, ještě "Flip your wig". Tato alba jsou už na můj vkus příliš
alternativní, ale pořád je to zajímavá muzika. Jen na ní musíte mít zrovna náladu.

Během nahrávání "Flip your wig" oslovil skupinu major label "Warner brothers". Po
domluvě, že jim nikdo nebude zasahovat do tvorby, ani způsobu natáčení, na nabídku celkem
logicky přistoupili a roku 1986 vydávají desku "Candy apple gray". Bylo to první album
"Hüsker dü", které se umístilo v "Billboard top200", ale navzdory propagaci v rádiu i na
MTV, se nevyšplhalo výš jak na 140.místo.

Během tour k propagaci "Candy apple gray" spáchal sebevraždu jejich manažer David Savoy
a kytarista Bob Mould převzal jeho povinnosti, což vedlo ke zvýšení napětí mezi ním a
Grantem Hartem. A to byl pomalý začátek konce.

1987

Kapela se rozpadla po koncertě v Columbii, během turné k novému dvojalbu "Warehouse:
Songs and stories", v roce 1987. Hart se snažil odvyknout heroinu a nebyl na pár koncertech
schopný hrát, takže Mould zrušil zbytek tour. Hart o čtyři dny později odešel z kapely a to byl
konec.

Bob Mould později řekl, že rozpad "Hüsker dü" byl "o třech lidech, co šli svojí cestou",
poukazujíc na závislost a nový vztah Granta Harta, Nortonovu svatbu a otevření restaurace a jeho vlastní léčení z dlouholetého alkoholismu.

Po rozpadu kapely ještě vyšlo album "The living end" poskládané z živých nahrávek. Bob
Mould později řekl, že tohle album nikdy neslyšel...

Mould a Hart pak stále hrají, každý zvlášť, a basák Norton si otevřel s manželkou rodinnou
restauraci "The Nortons" v Red Wings v Minnesotě. Později se rozvedli a restaurace je teď zavřená. Norton se prý vrátil k hudbě...

"Hüsker Dü" jsou určitě jedna z nejzajímavějších kapel v historii alternativního rocku celkově.
Přirovnal bych je možná trošku k "Fugazzi", ale tohle srovnání značně pokulhává. A i když
sami nikdy slavní nebyli, tak ovlivnili spoustu budoucích hvězd, namátkou "Pixies", nebo
"Nirvanu".

Většina informací převzata z anglické wikipedie, kdo chce vědět víc, ať se vyzbrojí nějakým
světovým jazykem a použije google. V češtine si myslím nenajdete nic jiného než tenhle můj
výplod.